Moje odkazy

• Nabídka služeb
• Relational pipes
• SQL-Výuka.cz
• SQL-DK
• Nekuřák.cz
• i1984.cz
• Telekomunikační slovník

Ostatní odkazy

• GNU.org
• FSF.org
• Monča.cz

Obsah článku:

• Princip a použití
• Bezpečnost aneb na co si dát pozor
• Renovace
• Tlakové lampy ve filmu
• Závěr

Petrolejky, které běžně potkáváme na půdách a v kůlnách, jsou většinou buď vojenské Feuerhand (a jejich následovníci jako Meva), případně pokojové lampy jako z písničky Dáme si do bytu (1958). Tyhle lampy mají knot, hoří žlutým plamenem a kromě světla a tepla produkují občas nějaké ty saze. Vedle těchto jednoduchých petrolejek existují ale i technicky vyspělejší tlakové lampy, které svítí jasnějším světlem. Na jednu takovou se dnes podíváme.

Tato lampa pochází z třicátých let dvacátého století a byla vyrobena ve Švédsku. Původně měla stříbrnou barvu, jiné se prý ani nevyráběly. Niklové pokovení chemicky odstranil, a odhalil tak surovou mosaz, až některý z jejích předchozích majitelů. Snad v osmdesátých letech. Osobně se mi takto zlatá lampa líbí víc než stříbrná.

Pumpa pro natlakování lampy:

Víčko pro dolévání paliva:

Povolením šroubu upustíme tlak (při zhasínání):

Přijde Američan, Švéd a Angličan do baru…

Na fotce výše to není moc vidět, ale ve svitu těchto lamp si můžeme pohodlně číst, pracovat, bavit se u stolu… Číselné označení lamp potažmo trysek a punčošek (základní 250 či 300, silnější 500) odpovídá jednotkám svítivosti: kandela (cd), candlepower (cp) nebo hefnerkerze (HK). Pro naše potřeby jsou rozdíly mezi těmito jednotkami zanedbatelné (1 cd = 1,02 cp = 1,11 HK) a zhruba vyjadřují množství světla, které by vyprodukoval daný počet svíček. Protože tolik svíček jsme viděli pohromadě možná tak někdy v kostele, ale těžko si představíme to množství světla, bude lepší se to pokusit přepočítat na výkon klasických žárovek. Např. Petromax uvádí, že jeho lampa 500 HK svítí jako 400 W klasická žárovka. A Coleman o své lampě Powerhouse (která má hned dvě punčošky) tvrdí, že svítí jako 1 000 W (opět je tím myšlena klasická žárovka, protože watty samy o sobě o množství světla nic neříkají). Celkový výkon petrolejové lampy kategorie 500 může být třeba 1 200 W, ale jen část tohoto výkonu tvoří světlo – většina je teplo. U klasické žárovky se taky podstatná část příkonu převede na teplo a světelný výkon je nižší. Halogenové žárovky produkují světla více – např. Osram o své halogenové žárovce s příkonem 77 W tvrdí, že svítí jako 100 W klasická žárovka a má 1 320 lm. Marketingová tvrzení výrobců je potřeba brát trochu s rezervou, nicméně po přepočtu na cd to řádově odpovídá.

Oproti obyčejným petrolejkám s knotem svítí tlakové lampy s punčoškou výrazně více. U petrolejky s 13 mm širokým knotem (např. oblíbený typ Feuerhand Baby Special 276) se uvádí svítivost odpovídající přibližně sedmi svíčkám resp. 6 W klasické žárovce. Je tedy zřejmé, že stlačený vzduch a punčošky představují poměrně velkou revoluci v oblasti svícení petrolejem.

Princip a použití

Základ lampy tvoří mosazná nádrž ve tvaru polokoule, do které lijeme tekuté palivo (petrolej). Nádrž nikdy neplníme zcela, ale jen přibližně do poloviny nebo maximálně do ⅔, aby zbyl prostor pro vzduch. Součástí nádrže je pumpa, pomocí které uvnitř vytvoříme tlak. Ten žene palivo nahoru k ventilu (pokud ho lampa má – tato ho nemá) a následně do zplyňovače (generátoru). V něm se kapalné palivo zahřívá a zplyňuje. Poté jde skrze trysku a mísí se ve vhodném poměru se vzduchem. Tato směs pak proudí z keramického hořáku a hoří. Hoří modrým až neviditelným plamenem o velmi vysoké teplotě (přes 2 000 °C) a zahřívá žárovou punčošku, která díky tomu svítí. Tímto plamenem se zároveň zahřívá zplyňovač.

Protože zplyňovač je na začátku studený, potřebujeme k uvedení lampy do provozu předehřev. Není to tedy úplně „škrtneš a chytí; když chytí, tak svítí“. Předehřev je u této lampy jednoduchý – mistička, do které nalijeme (denaturovaný) líh a zapálíme. K provozu této lampy tedy potřebujeme dvě paliva: petrolej + líh. Ve chvíli, kdy líh v předehřevu dohořívá, už pumpujeme, abychom vytvořili potřebný tlak, který vyžene petrolej nahoru. Chce to trochu cviku a u různých lamp se to může lišit (někdo prý musí mističku lihem naplnit dvakrát), ale mně to většinou hezky vyjde, že zplyňovač je už dostatečně horký, ale líh ještě hoří, takže směs petroleje a vzduchu chytne od něj a není potřeba znovu vytahovat sirky resp. zapalovač.

Je to podobné jako u klasické letlampy. Doporučený (opatrnější) postup bývá ten, že necháme líh v klidu dohořet, pak teprve napumpujeme a znovu zapálíme. Většina lidí ale asi volí rychlejší postup a letlampu natlakuje tak, aby petrolej chytil od ještě hořícího lihu. U lamp (ke svícení) jde navíc o to, že je to vše za sklem a potřebovali bychom dlouhou sirku, takže ten rychlejší postup je vhodnější.

Není ale radno začít pumpovat příliš brzy. Pokud bychom lampu natlakovali dříve, než se zplyňovač prohřeje, vytékal by z trysky ještě tekutý petrolej – nedostal by se do hořáku a místo toho by chytil dříve a hořel žlutým plamenem (nedokonalé spalování) tam, kde nemá. Žluté plameny jsou obecně u tlakových lamp něco, co nechceme. Není to úplně důvod k panice (nebudeme hned lampu házet do rybníka) a občas se to stane, ale je to nežádoucí situace. Mohlo by dojít k poškození lampy nebo k očouzení něčeho, co očouzené být nemá. U lamp Coleman jde sundat klobouk i sklo a punčoška zůstane na místě, takže někteří majitelé tyto lampy zapalují otevřené a až poté nasadí sklo a přišroubují klobouk. U lampy Optimus 300 to tak dělat nejde, protože tryska s punčoškou jsou součástí horního dílu.

Ignite the alcohol. As soon as the alcohol is almost burnt out – not earlier – shut the air screw and make 20-30 strokes with the pump.

Podle příručky by mělo stačit zapumpovat dvacetkrát až třicetkrát, ale může to být i víckrát v závislosti na stavu pumpy a množství paliva v nádrži.

Tlak v nádrži stoupá nejen naším pumpováním ale i díky tomu, že se během provozu celá lampa zahřeje. To nám trochu šetří práci a vede k tomu, že doba svícení je delší, než doba, po kterou by ze studené nerozsvícené lampy unikal naprázdno tlak. Tohoto principu využívají i některé vařiče, např. český Bevarex II resp. rakouský Phoebus 725, či kapesní letlampa od Gustava Barthela (Little Wonder Torch – no. 101), které pumpu vůbec nemají a vystačí si s tlakem vzniklým v důsledku zahřátí.

Jak už jsem psal výše, tato lampa nemá ventil pro uzavření přívodu paliva. Velikost plamene potažmo intenzitu světla prakticky nejde regulovat (leda trochu natlakováním nádrže, ale to skoro nestojí za řeč). Některé jiné lampy regulaci plamene mají, ale i tak funguje jen v poměrně malém rozsahu. Pokud chceme slabé světlo, použijeme třeba svíčku nebo zapalovač, nikoli tlakovou lampu – ty svítí hodně nebo opravdu hodně.

K čemu tedy slouží kolečko na straně této lampy?

Tímto kolečkem se ovládá čistící jehla - a jak název napovídá, ta slouží k čištění (trysky).

Sometimes it happens that dirt in the oil will choke the nipple. In this case the nipple must be cleaned by turning the disc quickly to the left and right. The needle will then move up and down and force the dirt out of the nipple.

Kolečko by mělo být vždy zářezem nahoru – v této poloze je jehla zasunutá a palivo může volně proudit skrz trysku. Při čištění kolečkem otáčíme sem a tam (jde to i kolem dokola) a jehla se hýbe nahoru a dolů a čistí trysku (v horní poloze by měla jehla vyčnívat cca o půl milimetru). Když to děláme za provozu, plamen zhasne, ale hned zase vzplane.

AFTER CLEANING SEE TO IT THAT THE NOTCH OF THE DISC POINTS DOWNWARDS.

Tuhle radu najdeme v příručce pro novější modely. U těch starších s laminátovým kolečkem, jako mám já, platí totéž, jen obráceně (protože zde zářez nahoře = jehla dole).

Na jedno naplnění vydrží tlaková lampa svítit dlouhé hodiny. Mělo by to být kolem osmi hodin na litr petroleje. Ale sám jsem takhle dlouho ještě nesvítil. Např. Coleman u svých benzínových lamp uvádí výdrž až 21,5 hodiny na necelý litr paliva (jejich lampy mají regulaci výkonu – když budeme svítit naplno, tak to bude méně, ale čekal bych aspoň deset hodin).

Nové punčošky k různým lampám:

Liší se velikostí a počtem otvorů (některé se nasazují na hořák, jiné kolem trubky, kterou proudí palivo), jinak ale fungují všechny stejně – při zahřátí na vysokou teplotu svítí. Vyrábí se z (umělého) hedvábí nasyceného solemi vzácných kovů, ze kterých se po vypálení stanou oxidy. Díky nim punčoška svítí. Dříve se používalo thorium s příměsí ceria (to z modrého thoriového světla udělá bílé). Dnes, resp. už asi třicet let, se používá hlavně ytrium případně zirkonium.

Punčošky koupíme ve formě měkké řídké látky – v tomto stavu jsou odolné, můžeme je bez obav skladovat nebo nosit po kapsách, aniž by se poškodily. Jakmile ale punčošku nasadíme na hořák a poprvé vypálíme, stane se velmi křehkou – pak na ni nesmíme sahat, dotýkat se jí sirkami atd. a měli bychom se k lampě celkově chovat ohleduplně – vyvarovat se nárazů, nepumpovat příliš zuřivě… na druhou stranu vypálená punčoška v lampě může přežít i přepravu poštou nebo převoz autem. Každopádně, čím méně nárazů, tím déle nám punčoška vydrží (měsíce, rok…). Vždy je dobré mít s sebou náhradní, protože pokud by se v ní udělala díra, je potřeba punčošku hned vyměnit – díra by způsobila nerovnoměrné zahřívání skla a to by mohlo prasknout, což je výrazně větší škoda. Z tohoto důvodu jsou taky trochu problematická matná skla – u čirého skla bychom si závady všimli včas a punčošku spíš vyměnili.

Novou punčošku nasadíme na hořák a upevníme provázkem nebo drátkem, který je její součástí. Upravíme, aby nebyla zmuchlaná a zapálíme sirkou nebo zapalovačem případně v rámci prvního předehřevu lihem. Hedvábí během pár vteřin shoří resp. vydoutná a z punčošky zbude jen křehká kostra obsahující potřebné chemické prvky.

Bezpečnost aneb na co si dát pozor

Provozovat tyto lampy je veskrze bezpečné a není potřeba se toho bát. Nicméně je pár věcí, které je dobré mít na paměti, aby vše proběhlo hladce a svícení klasickou lampou jsme si nerušeně užili.

Vzhledem k tomu, že pracujeme s hořlavými látkami (petrolej, líh, případně benzín), je tu přirozeně riziko požáru. Zapálit petrolej není tak snadné a jeho použití je tedy bezpečnější (a rozsvěcení petrolejové lampy pracnější). U benzínu je potřeba být trochu opatrnější, ale když neděláme hlouposti (nelijeme benzín do ohně, do grilu, nezapalujeme nasáklé hadry nebo stůl…), jsou i benzínové lampy nebo vařiče bezpečné.

Teplota vzplanutí (flash point) je u benzínu kolem -43 °C, zatímco u petroleje cca +38 až +72 °C. Jde o teplotu ve které při přiblížení plamene k hladině hořlaviny její páry vzplanou (a hned uhasnou). Teplota hoření (fire point) bývá o cca 10 °C vyšší – při ní páry vznikají dostatečně rychle na to, aby hoření pokračovalo.

U benzínových lamp značky Coleman vyrobených do roku 1963 byl problém s konstrukcí víčka – v něm byl na straně otvor, kterým měl unikat tlak při zhasínání lampy. Potíž byla v tom, že jím mohl unikat a v krajním případě (při naklonění lampy) i vystříknout benzín a to libovolným směrem, podle toho, kam zrovna otvor směřoval, což někdy vedlo k dost nepříjemným nehodám a soudním sporům, které tu snad ani nechci připomínat… Novější víčka proto nemají otvor směřující do strany, ale několik zářezů uvnitř napříč závitem, kterými unikne tlak směrem dolů k nádrži – a pokud by náhodou unikl i nějaký benzín, jen po ní steče a nebude stříkat všude kolem. Proto se důrazně doporučuje u starých lamp vyměnit víčko za nové, které vypadá takto:

Přestože se s petrolejkami dřív běžně svítilo v domácnostech i jinde, dnes jsou prakticky všechny určené pro venkovní použití. Když se s lampou projdeme po domě nebo si na chvíli na něco posvítíme, tak se samozřejmě nic nestane, ale dlouhodobější provoz v nevětraných prostorách je riskantní. Při hoření se jednak spotřebovává kyslík a jednak může vznikat jedovatý oxid uhelnatý. Při dokonalém spalování by vznikat neměl… Každopádně, pokud si nejsme jistí, tyto lampy provozujeme raději jen venku.

Po svícení nám většinou v lampě zbude nějaké palivo. Můžeme ho buď přelít do kanystru či lahve nebo ho nechat v lampě – pak si ale musíme dobře rozmyslet, zda ji necháme zavřenou nebo otevřenou. U starých lamp a zejména těch bez ventilu se doporučuje nechat je (alespoň trochu) otevřené:

Be sure that the air screw is open, when the lamp is not in use.

Jinak bychom se totiž mohli dočkat nepříjemného překvapení v podobě louže petroleje nebo benzínu pod lampou. Atmosférický tlak se totiž různě mění v souvislosti s počasím a je jen otázkou času, kdy nastane situace, že tlak v nádrži bude větší než tlak atmosférický. Rozdíl tlaků pak vyžene palivo nahoru a to vyteče skrz trysku ven. Pootevřené víčko nádrže tomu předejde – tlak se průběžně vyrovnává, aniž by palivo vyteklo. Z toho pak vyplývá, že tyhle lampy nechceme skladovat v ložnici. Pokud naše lampa má regulaci výkonu resp. ventil, kterým lze uzavřít přívod paliva, a věříme, že ustojí změny tlaku, můžeme víčko nádrže nechat zavřené.

Některé starší, hlavně anglické, lampy (např.Tilley) mají předehřev udělaný tak, že to není mistička uvnitř lampy, ale tkanina, která se nasákne lihem a zapálí. Má to tvar válečku nebo jsou to takové kleštičky, které se přicvaknou na trubku vedoucí palivo nahoru. A aby ta tkanina neshořela, tak se používal azbest – což je něco, co opravdu, ale opravdu, nechceme. Naštěstí dneska jsou k dispozici lepší materiály. Takže pokud máme jakékoli podezření nebo si nejsme jistí, vyměníme nemilosrdně – bez ohledu na jeho historickou hodnotu – původní předehřev, za nový kevlarový (vynález z roku 1965).

Pro výrobu punčošek se dříve používalo thorium, které je radioaktivní, což není úplně zdravé. Nejde až tak o to, že by nás ozářila samotná punčoška, ale spíš o to, že při zahřátí na vysokou teplotu se z něj uvolňuje do vzduchu radium-224. Někteří majitelé lamp na thoriové punčošky nedají dopustit a existují i studie, podle kterých běžné rekreační používání těchto lamp vystaví člověka výrazně menšímu množství radiace než je běžné v přirozeném prostředí. I když je to tedy trochu diskutabilní, sám jsem v tomhle raději opatrnější a kupuji neradioaktivní punčošky, přestože svítí o trochu méně.

Když žárová punčoška doslouží, neměli bychom ji každopádně jíst ani pít. Tahle rada nám může znít poněkud absurdně, ale v Indii si z nich prý vařili „čaj“ a věřili, že to je dobré na žaludek (někdy padesátých či šedesátých letech, dnes už snad ne).

Protože se celá lampa hodně zahřívá, používá se na některých místech jako těsnění olovo. To také není zrovna zdravé, ale když na něj nebudeme sahat nebo ho olizovat, tak nám nemusí moc vadit. Případně bychom ho mohli nahradit těsněním z fluoroelastomeru (FKM, Viton), které by mělo dobře odolávat chemikáliím a ustát vysoké teploty. Jinak bychom asi olovo mohli nahradit i mědí, která je taky měkká, byť ne tolik – tu najdeme např. v Bevarexu II.

Cílem této kapitoly nebylo nikoho odradit, ale jen vyjmenovat potenciální úskalí – kterým se jde naštěstí vyhnout a rizika eliminovat. Téma bezpečnosti je trochu králičí nora, do které můžeme sestoupit libovolně hluboko a dlouze zjišťovat, co si ještě můžeme dovolit a co už je za hranou… taky si můžeme pořídit čidla na měření VOC (těkavých organických látek) a CO (oxidu uhelnatého) a připojit je k nějakému tomu jednočipu nebo jednodeskovému počítači a naprogramovat si systém na sběr a vyhodnocování těchto dat… Pro začátek ale stačí přemýšlet hlavou a držet se na té bezpečnější straně, provozovat lampy venku – užít si je třeba při posezení na zahradě nebo někde na výletě. A jak říkal strýček Buck Rogerovi: „bacha na denaturák“.

Renovace

Lampu jsem kupoval v kosmeticky dobrém stavu (naleštěnou), ale jako „neotestovanou“ a už na první pohled pár věcí chybělo, takže bylo zřejmé, že nějakou péči jí bude potřeba věnovat. Nakonec to bylo trochu víc práce, ale to mě aspoň přimělo ji rozebrat do posledního šroubku a vše prostudovat.

Chybějící sklo se dalo na internetu sehnat celkem snadno, jde o rozměr 110×115 mm, ale potíž je v tom, že obchodníci se chovají dost nezodpovědně a pošlou takhle křehkou věc zabalenou třeba jen v novinách a volně vloženou v papírové krabici. To se mi stalo několikrát a nejsem sám, kdo má tuhle zkušenost. Naštěstí reklamace fungují dobře. Takže obchodníci asi počítají se ztrátami a radši pošlou zboží dvakrát, než aby se obtěžovali s pořádným balením.

Keramický hořák, na který se nasazuje punčoška, byl prasklý a držel pohromadě jen díky lepidlu. Vypadá to tedy, že lampa sloužila posledních pár – možná desítek – let jen jako dekorace. Hořáky se pořád vyrábějí a na rozdíl od skel je žádná pošta jen tak nerozbije.

Mosazná tryska byla ucpaná a čistící jehla ulomená. To jsou takové předvídatelné závady. Objednal jsem obě součástky, ale nakonec jsem použil jen novou jehlu – trysku se mi podařilo zprůchodnit původní. Zabral ultrazvuk a opatrné šťourání jehlou.

Ventil u pumpy vypadal taky dost nepoužitelně, takže jsem taky objednal nový. Ale i zde se mi nakonec povedlo zprovoznit ten původní. Stačilo ho vyčistit a děrovacími kleštěmi vykousnout z plátu nové těsnění (průměr 5 mm). Starý ventil navíc funguje líp než nový, protože nemá tak silnou pružinu a lépe se skrz něj pumpuje vzduch do lampy. Snažím se zachovat co nejvíc původních dílů a docela se to daří – vyměnil jsem jen těsnění (gumu, kůži, olovo a grafit považujme za spotřební materiál) a to výše zmíněné sklo, hořák a jehlu. Jinak je lampa původní.

Původní ventil a improvizovaný nástroj pro jeho vyšroubování:

Rozebraný původní ventil a nové těsnění:

Pumpa je klasické konstrukce. Nejsou tu tedy žádné gumové kroužky jako těsnění, ale kožený klobouček, který je v trubce pumpy orientovaný „proti srsti“ tak, že při pumpování tlačí dovnitř vzduch skrz ventil a v opačném směru „po srsti“ propouští do trubky čerstvý vzduch zvenku. Časem se ta kůže opotřebuje a přestane těsnit. Někdy pomůže klobouček trochu namazat nebo roztáhnout, aby lépe přiléhal k trubce. Nicméně klobouček v této lampě byl jako ohlodaný od myší – vlastně z velké části chyběl – takže bylo potřeba objednat nový. Klobouček k pumě si můžeme vyrobit i sami, což chci někdy zkusit, ale zatím jsem se spolehl raději na služby profesionálů. Takto opravenou pumpou teď dokáži uvnitř vytvořit tlak přes dva bary, což je až až. Akorát to ve srovnání s jinými pumpami vyžaduje o dost víc pohybu, takže tohle bych rád ještě trochu vyladil.

Tím se dostáváme k manometru. Nádrž této lampy má v sobě čtyři otvory – v jednom se nachází pumpa, druhým se doplňuje palivo, třetí je uprostřed a palivo jím proudí nahoru do zplyňovače, a čtvrtý otvor je utěsněný šroubem – do něj se dá instalovat volitelné příslušenství – manometr. Originální Optimus se mi nepodařilo sehnat – pořídil jsem aspoň manometr jiné značky. Bohužel ale jde našroubovat jen pár závitů. I když je průměr stejný, jedná se o jiný závit – Whitworth. Těsní to jen díky teflonové pásce. Manometr tam zatím provizorně nechávám, abych měl přehled o tlaku uvnitř, ale je jasné, že takhle to nemůže zůstat. Nestandardní závit najdeme i u centrálního šroubu, kterým je spojen horní a dolní díl lampy. Nejjednodušší by bylo závity předělat na metrické, ale to by bylo zneuctění takové staré lampy. Takže teď budu muset spíš sehnat ty správné závitníky…

I když se ale lampu dařilo natlakovat, klesal v ní tlak rychleji, než by měl. Nejen v takových chvílích je dobré udělat zkoušku těsnosti – ponořit natlakovanou nádrž do vody a sledovat, zda se někde objeví bublinky. Takto jsem odhalil malou prasklinu na spodní hraně.

Naštěstí velká výhoda mosazných (či měděných) výrobků je v tom, že se snadno opravují. Díru jsem trochu obrousil pilníkem a zaletoval. Stačil k tomu malý hořák a trocha cínu (pájky). Nakonec je to úplně jednoduché, ale asi jsem měl nějakou slabší chvilku a napoprvé jsem se snažil letovat zavřenou nádrž a divil se, že i po opravě vzduch stále uniká. V důsledku zahřátí hořákem se uvnitř vytvořil tlak a ten prorazil malou prakticky neviditelnou dírku v ještě horkém cínu, než ten stihl ztuhnout. Po odšroubování víčka to už šlo hladce. Další věc jsou zbytky paliva. Tahle lampa byla dlouhodobě nepoužívaná a úplně suchá (já vím, to si říká každý), takže jsem to neřešil, ale jinak je správný postup ten, že před svařováním nebo letováním naplníme nádobu vodou, abychom z ní dostali i všechny hořlavé plyny a výpary.

Na začátku renovace jsem dal většinu součástek na chvíli do ultrazvukové čističky.

Jako roztok jsem použil vodu a trochu octa. Protože ultrazvuk projde skrz nádoby a čistí i v nich, nemusíme roztokem plnit celou čističku – nalijeme do ní obyčejnou vodu a roztok dáme jen do menší nádoby, do které vložíme čištěné předměty. Případně lze použít igelitový sáček.

Jednak pak nezašpiníme celou čističku a jednak nám stačí méně roztoku. Např. nepotřebujeme deset litrů benzínu, ale jen mnohem méně. Můžeme tak mít připravené menší lahvičky s octovou vodou, benzínem a dalšími roztoky a ty opakovaně používat. Zbytek „friťáku“ vyplní obyčejná voda sloužící jen jako médium, kterým se šíří ultrazvukové vlny. Nicméně i v malém množství může být použití hořlavých látek nebezpečné, takže lepší je, pokud si vystačíme s roztoky na bázi vody.

U ultrazvukového čištění neplatí, že více znamená lépe. Zejména u výkonnějších čističek a delikátnějších předmětů si musíme dát pozor, abychom to nepřehnali. Čistička dokáže během chvilky nadělat díry např. do alobalu:

Na druhou stranu, některé věci je potřeba čistit třeba i desítky minut. Ale než to necháme tak dlouho bez dozoru, je vždy dobré předem ověřit, kolik toho co snese a jak rychle čištění postupuje – abychom tam pak nenašli jen špinavou vodu (to trochu přeháním, ale ne až tak moc).

Tlakové lampy ve filmu

Klasické tlakové lampy můžeme potkat v řadě filmů a seriálů. Zde jsou některé z nich.

V seriálu Záhada hlavolamu (Rychlé šípy, Jaroslav Foglar, Hynek Bočan, Václav Šašek) z roku 1969 si Štěpán Mažňák (Václav Sloup) posvítil na Červenáčka (Roman Skamene), kterého chytili ve Stínadlech:

Kromě toho tam můžeme vidět, jak Mirek Dušín (Jiří Lukeš) odstraňuje pomocí letlampy starou barvu ze dveří klubovny:

Nebo kterak Jindra Hojer (Zdeněk Jánský) vaří čaj na klasickém lihovém vařiči (Wiktorin?):

Na stěně klubovny visí mj. Semafor (abeceda):

Klasickou tlakovou lampu zahlédneme i v muzikálu Starci na chmelu (Ladislav Rychman, Vratislav Blažek) z roku 1964. Hanka (Ivana Pavlová) s Filipem (Vladimír Pucholt) v jeho podkroví, které si zařídil na chmelové brigádě:

Nezvaný host Honza (Miloš Zavadil):

Josef Kemr jako předseda JZD; na poličce za lampou: Masaryk, Marx, Lenin, Seneca a Schopenhauer:

A učitelka Irena Kačírková (ano, ta která v roce 1958 zpívala s Josefem Bekem ve videoklipu Dáme si do bytu):

Když půjdeme trochu blíž k současnosti, člověk by čekal lampy v nadčasovém světě Twin Peaks (David Lynch, Mark Frost). Jenže tam nejsou. Zato Akta X (Chris Carter) jsou na ně bohatá. Bývají to benzínové lampy Coleman.

Tuhle objevila Dana Scullyová (Gillian Andersonová) v opuštěném výzkumném ústavu:

americká lampa v americkém seriálu:

Ve třetí řadě v díle Bažina se hlavním hrdinům potopila loď a zůstali trčet na skále. Lampu ale zachránili (nebo ona je). Tady s ní svítí Fox Mulder (David Duchovny):

V seriálu se opakovaně vyskytuje motiv „dav vesničanů s lampami“ – zde pátá řada, díl Postmoderní Prométeus:

Lampy v Aktech X většinou působí autenticky a dobře se na ně dívá. Tohle se ale filmařům nepovedlo:

Punčoška je nevypálená a nemohla by takhle svítit – uvnitř je zjevně žárovka.

Osmá řada a díl Poustevníci:

V témže díle uvidíme i jednoduchou petrolejku s knotem:

Ve filmu Saturnin (Zdeněk Jirotka, Jiří Věrčák, Magdalena Wagnerová) z roku 1994 můžeme také vidět klasickou lampu:

Saturnin (Oldřich Vízner) zde svítí Jiřímu Oulickému (Ondřej Havelka) lampou, o které mluví jako o plynové – ve skutečnosti byla ale spíš petrolejová a později elektrifikovaná. Tak praví Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru.

Závěr

Tlakové lampy jsou přes sto let stará technologie. Samotný petrolej (kerosen či kerosin) byl objeven v polovině devatenáctého století a rychle z trhu vytlačil do té doby používaný velrybí olej. V poslední dekádě století páry se pak objevují první lampy založené na zplyňování petroleje a využívající žárové punčošky. Přestože v té době už měl Edison svoji elektrickou žárovku (a pokusy jeho předchůdců jsou dokonce starší než petrolej), byly tlakové petrolejové lampy svého času tím nejvýkonnějším a nejluxusnějším způsobem svícení. V první polovině dvacátého století petrolejové lampy zdárně konkurovaly elektrickému osvětlení – jednak proto, že velká část světového obyvatelstva byla mimo dosah elektrické sítě, a jednak proto, že tlakové lampy často svítily lépe než tehdy dostupné žárovky. Dá se říct, že až po druhé světové válce přestává být normální svítit petrolejem. Lidé si čím dál víc užívali dostupné elektrické energie a čistého a pohodlnějšího elektrického osvětlení. Petrolejové lampy nezmizely a asi nezmizí nikdy, jen pro jejich použití musí být nějaký zvláštní důvod. Často se prodávaly a dodnes prodávají jako potřeba pro kempování a obecně pobyt v přírodě. Dále pak jako vybavení pro krizové situace – hurricane lantern, storm lantern – protože jednak dokáží svítit i v prudkém větru a jednak přijdou vhod, když nás živly připraví o přívod elektřiny. Desítky let byly také standardním vybavením řady armád světa. Dnes jsou hlavně předmětem zájmu sběratelů a nadšenců – slouží převážně ke svátečnímu svícení a k vytvoření příjemné a jedinečné atmosféry.