Ternární operátor většinou bereme jako stručnější, ale obsahově totožný, zápis if-else bloku, v jehož větvích jen nastavujeme proměnnou nebo vracíme hodnotu. Jsou ale vždy tyto zápisy ekvivalentní? Můžeme automaticky nahrazovat stávající kód ternárními operátory?

Dnes oprášíme zase jednu starou dobrou technologii – paralelení port – a ukážeme si, jak ji softwarově ovládat. Protože je to dost nízkoúrovňová záležitost, nebude to tentokrát v Javě ale v C++. Cíl bude poměrně skromný: generovat obdélníkový signál s frekvencí 10 000 Hz a zadanou střídou (což zde neznamená střed chleba). Ve výsledku budu signál generovat jiným programem, nicméně nejdřív si chci otestovat jednotlivé části systému samostatně, takže teď to bude jen LEDka a pár řádků kódu bez nějakých složitostí.

Před dvaceti pěti lety vzniklo něco, co předurčilo podobu budoucích herních ovladačů, včetně těch dnešních (jako třeba DualShock pro Sony PlayStation 4). Pojďme se podívat na dva významné gamepady té doby – Gravis PC GamePad a ovladač k herní konsoli Nintendo SNES (resp. Super Famicom).

Základní rozložení – čtyř-směrový ovladač vlevo a čtyři tlačítka vpravo – se od té doby drží jako nepsaný standard, jen se přidávají případná další tlačítka a funkce.

Univerzální vstupně/výstupní piny (GPIO) můžeme ovládat pomocí zvláštních knihoven v různých programovacích jazycích (Java, Ruby, Python, C atd.). Tyto knihovny ale nejsou nutné – ukážeme si jednodušší postup.

V souladu s unixovou (resp. Plan 9) filosofií „všechno je soubor“ budeme s GPIO pracovat jako se soubory – čtení hodnoty pinu (např. dveřního čidla nebo tlačítka) znamená tedy čtení souboru. A nastavení hodnoty pinu (např. rozsvícení/zhasnutí LEDky) je zase obyčejný zápis do souboru.

Z nakupování po Internetu se stala už poměrně standardní záležitost. Nicméně většina lidí nakupuje pouze v tuzemských obchodech. Jak složité a nebezpečné je nakupovat v zahraničí? Následující text je určen začátečníkům, kteří zatím neměli odvahu si v zahraničních obchodech něco koupit, ale láká je to.

Možná jste postřehli, že jsem se pohyboval v jiné časové zóně. Byl jsem se podívat v UTC+8, konkrétně v Malajsii. Kromě obvyklých turistických atrakcí jsem si dal za cíl i prozkoumání místních hackerspaců.

V pátek jsem narazil na chybu v programu inotifywait a dneska jsem ji ze zvědavosti trochu prozkoumal. Program za určitých okolností padal (SIGSEGV, core dump). Jedná se o celkem banální chybu, kterých je všude plno, a rád bych na ní ukázal, jak v takovém případě můžeme postupovat.

Když si stáhnu zdrojové kódy nějakého programu, jednou z prvních věcí, které zkoumám, je, v čem je to napsané a kolik toho je. Počet řádků kódu považuji za celkem důležitý ukazatel, ale o tom zase někdy příště… Programovací jazyk můžeme zjistit podle přípon souborů nebo nahlédnutím do nich. Řádky zase můžeme spočítat pomocí příkazu wc z GNU coreutils. Ale pro tyto úkoly existuje daleko lepší specializovaný nástroj, který se jmenuje cloc (Count Lines of Code).

Programy napsané v jazyce Java se překládají do tzv. bajtkódu a pro jejich spuštění je – na rozdíl od nativních binárek jako ELF – potřeba běhové prostředí (JRE). Programy v Javě tedy spouštíme pomocí příkazů typu:

java NázevTřídy

# nebo častěji:
java -jar program.jar

Linux (jádro) ale obsahuje mechanismus, umožňující spouštět programy v různých (interpretovaných) jazycích stejně jako nativní binárky – stačí tedy souboru nastavit spustitelný příznak (chmod +x) a spustit bo pouhým zadáním jeho názvu – např. program.jar.

Java je (primárně) objektově orientovaný jazyk a máme zde zapouzdření – k soukromým (privátním) proměnným cizího objektu nemůžeme přímo přistupovat – objekt si je může měnit jen sám a ostatním to může dovolit jen nepřímo přes svoje metody. Přesto Java nabízí způsob, jak zapouzdření obejít – reflexe.