Moje odkazy
Je přístup na Internet základním lidským právem?
vydáno: 8. 3. 2010 21:47, aktualizováno: 11. 12. 2013 17:34
V průzkumu BBC World Service čtyři z pěti respondentů prohlásili, že přístup na Internet je základní lidské právo. Podle mého se jedná o dost nešťastnou formulaci.
„Základní lidské právo“ je něco naprosto fundamentálního a nadčasového. Zatímco Internet je záležitost jen přibližně posledních padesáti let. V roce 1962 začíná agentura ARPA s počítačovým výzkumem. Roku 1969 vzniká experimentální síť ARPANET, předchůdce dnešní Sítě. Internet, jak ho známe dnes, je tu s námi až přibližně posledních patnáct let. Přístup na Internet tedy není a nemůže být základní lidské právo. Definice těchto práv musí být obecnejší a nemůže záviset na tom, jaké technologie se zrovna objevily v posledních letech.
Připojení k Internetu je služba jako každá jiná, zaplatím-li si, mám službu, nezaplatím-li, službu nemám. Neexistuje žádné implicitní právo, že bych tu přípojku měl mít. Stejně tak si mohu koupit třeba zlaté hodinky – ovšem není to základní právo.
Jak se píše v Listině základních práv a svobod:
Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Takového práva se nemůžeme ani sami vzdát. Patří sem např. právo na život, soukromí nebo osobní svobodu. Nepatří sem práva na rohlíky, zlaté hodinky nebo přípojky na Internet.
Je třeba rozlišovat mezi právem „mít připojení“ a právem „mít možnost si tuto službu koupit, nabízí-li ji někdo“.
To první nám nikdo nezaručí – přípojku si totiž musíme zaplatit, jinak na ni nemáme nárok (právo). V Listině se píše:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.
Jenže zde si lidé nejsou rovni – právo užívat přípojku nemají všichni, nýbrž jen ten, kdo si ji zaplatil.
To druhé právo máme – protože na jedné straně má poskytovatel připojení (ISP) právo podnikat:
Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
a na druhé straně my máme právo vlastnit majetek a nakládat s ním podle svého – např. si za své peníze pořídit připojení.
Každý má právo vlastnit majetek.
Ale jen tehdy, pokud v dosahu nějaký poskytovatel je (viz podmínka „nabízí-li ji někdo“). Pokud by připojení nikdo nenabízel, nemůžeme si ho nijak nárokovat, nemáme žádné přirozené nebo základní právo, které by nám zaručovalo, že nám za všech okolností někdo nabídne službu připojení k Internetu.
Chápejme práva v „negativním“ smyslu – tedy, že stát nám v naší činnosti nesmí bránit a překážet. Nikoli práva ve smyslu „mám na něco nárok“.
Poskytovatel má právo nabízet službu, my máme právo si ji koupit – a stát nemá právo nám v uzavření takového obchodu bránit. Funguje to stejně jako u jiných služeb nebo i zboží.
Prohlašovat připojení na Internet za základní lidské právo je nejen zbytečné, ale i nebezpečné. Povede to leda k socialistickým experimentům typu Bezdrátová Praha, které přinášejí pouze korupci a neefektivitu. Proč socialistickým? Infrastrukturu draze vybudovanou za veřejné peníze
- je možné použít jen pro přístup k vybraným službám (např. weby úřadů a vlády). S tím si ale nikdo nevystačí – lidé chtějí přístup na celý Internet, ne jen jeho část. Tudíž infrastruktury se musí vybudovat a provozovat dvě, což stojí dvakrát tolik peněz – které nakonec stejně zaplatíme my, občané – ať už na daních nebo na poplatcích komerčním poskytovatelům.
- Nebo půjde veřejná infrastruktura používat pro přístup k libovolným službám Internetu (takže by teoreticky stačila infrastruktura jedna). To ovšem znamená diskriminaci dosavadních komerčních poskytovatelů podnikajících na daném území. Poskytovatel „veřejného připojení“ bude nějaká firma vybraná ve „výběrovém řízení“ a té bude náklady na infrastrukturu proplácet magistrát z našich daní. Tato firma bude oproti ostatním poskytovatelům v jasné výhodě. Pokud občan bude chtít lepší (např. rychlejší) připojení, bude muset zaplatit obě dvě – veřejné v podobě daní a to komerční v podobě jeho ceny.
Jak je vidět, prohlásit Internet za základní lidské právo bude leda ke škodě a hlavně to nepřinese nic pro svobodu slova nebo soukromí. Pokud chceme něco změnit, stálo by za to upravit Listinu, aby nebyla tak bezzubá. V Listině se sice dočteme větu:
Cenzura je nepřípustná.
která nás pohladí po duši… ale v zápětí se píše, že:
Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
což dělá z naší slavné Listiny kus hadru, kterým můžete vytírat třeba i poblitou podlahu v parlamentní restauraci.
Pod ochranu „mravnosti“ (nebo těch dalších hodnot) lze totiž schovat cokoli, stejně tak jako lze cokoli odhlasovat v Parlamentu, tudíž tato část Listiny, jakožto součásti ústavního pořádku, ztrácí smysl. Smysl Ústavy (a Listiny) je totiž v omezení politické moci, aby nebyla absolutní (byť demokratickou) diktaturou. Ústava má určovat hranice, za které politická moc nesmí jít (ani kdyby většina Parlamentu hlasovala pro). Takto vágní formulace (jako v případě cenzury) činí z Ústavy nebo Listiny bezcenný cár papíru.
Lepší než zavádět nová „základní práva“ bude ctít ta původní, jako je svoboda projevu nebo vlastnické právo. A vrátit se k původnímu smyslu Ústavy (a Listiny). Není dobré Internet vyzdvihovat a chovat se k němu jinak než k ostatním médiím. Nebo snad v ústavě máme, že si občan smí kupovat noviny nebo předplatit satelitní televizi? Měli bychom ctít obecná pravidla, a to: pokud někdo chce na vlastní náklady sdělovat informaci (např. vytisknout noviny, nebo si pořídit internetové stránky) a druhý chce na vlastní náklady informaci přijímat (např. jít do trafiky a koupit si noviny nebo si pořídit internetovou přípojku a navšetěvovat dané stránky), nemá jim v tom stát co bránit. Na tomto obecném pravidle se dá budovat demokratická a svobodná společnost. Na jiných pravidlech se dá budovat totalita a diktatura.
Komentáře čtenářů
Taková malá anketa formou diskuse: Jste pro vyškrtnutí odstavce 4 z článku 17 naší Listiny?
* je možné použít jen pro přístup k vybraným službám (např. weby úřadů a vlády).
Je vidět, že jsi nebyl na mé prezentaci o DNS tunelování :-)
Bohužel nebyl, no. Bude video? :-)
Třeba by to zabezpečili tak, že by nešlo – každopádně do jedné z těch kategorií by to spadlo a ani jedna dobrá není.
Citace z Listiny:
"Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu."
Váš článek obsahuje pár myšlenek, které mi zrovna dvakrát nesedí a musím se trošku doptat.
"Neexistuje žádné implicitní právo, že bych tu přípojku měl mít" - podle Listiny mam právo na majetek. Je někde dáno, že bych ho MĚL mít?
"Takového práva se nemůžeme ani sami vzdát." Přece se můžu vzdát jakéhokoli práva, i práva na život nebo soukromí (sebevražda, používání Facebooku)
Vaše přirovnání k Bezdrátové Praze... vidím, že víte naprosto jistě, jak to bude určitě vypadat, nebudu Vám do toho kecat. Jen, když už přirovnáváte, tak srovnejte internet zdarma od Prahy, se kterým se dostanete na portál Prahy, a pražský holešovický ZOOBUS zdarma, kterým se dostanete do ZOO. Je v tom rozdíl (veřejné/soukromé financování nechme stranou)?
Napsal jste pěkný článek o právu na přístup k internetu, já se však domnívám, že to, o co ve skutečnosti jde, tedy "právo na přístup k informacím na internetu" (a jsem přesvědčen, že o toto hlavně šlo), jste kromě zmínky v posledním odstavci bohužel prakticky vynechal, a to je škoda.
A má odpověď na anketní otázku je "v žádném případě". Stejně tak vaše myšlenka "cokoli se dá odhlasovat v parlamentu" mi přijde taky vedle, o tom jsme se přesvědčili například u našich nadcházejících nepředčasných voleb.
podle Listiny mam právo na majetek. Je někde dáno, že bych ho MĚL mít?
ejaký majetek máme všichni, i ti nejchudší – v podstatě člověk nemůže žít bez majetku. „Majetek“ je zároveň dostatečně obecná a nadčasová kategorie (což Internet – záležitost posledních let – není).
přece se můžu vzdát jakéhokoli práva, i práva na život nebo soukromí (sebevražda, používání Facebooku)
Právo na život znamená, že se ostatní musí zdržet určité činnosti (nesmí mě zabít). Je to to právo v „negativním“ smyslu – nikoli ve smyslu nároku na něco. Pokud spáchám sebevraždu, tak to neznamená, že ostatní se té činnosti nemusí zdržet – ono je to sice bezpředmětné, protože tou sebevraždou zanikne život (tedy to, co je tím právem chráněno), ale kdyby bylo možné někoho zabít dvakrát po sobě – kdyby mě někdo zabil ještě jednou po mojí sebevraždě, porušil by moje právo na život.
srovnejte internet zdarma od Prahy, se kterým se dostanete na portál Prahy, a pražský holešovický ZOOBUS zdarma, kterým se dostanete do ZOO. Je v tom rozdíl (veřejné/soukromé financování nechme stranou)?
Není – ZOOBUS je v principu totéž, co veřejně financovaný Internet. Rozdíl je jen v tom, že v dopravě přetrvávají určité kolektistické principy z minulosti – není to optimální, ale je to dlouhodobý stav, s kterým jsou všichni účastníci trhu smířeni, nebo přinejmenším pro ně není překvapením. Provozovat něco jako Zoobus znamená zachovat status quo – situaci nezlepšujeme, ale ani nezhoršujeme. Zatímco zavést veřejný bezdrátový Internet znamená zhoršení situace optoti současnému stavu. Řada podnikatelů např. počítala s tím, že budou poskytovat komerční připojení, investovali do infrastruktury nemalé prostředky – a najednou přichází stát (město) a narušuje rovnováhu, zavádí do systému nečekané změny a nepřirozenou nespravedlnost. Např. kdyby přišlo zemětřesení a zpřetrhalo poskytovatelům jejich kabely, bude to jistě taky nespravedlivé – ISP si takovou škodu nezasloužili – ovšem s tím nemůžeme nic dělat, není to v moci člověka. Naopak v moci člověka je, aby se město nepouštělo do takových projektů, které naruší rovnováhu a vytvoří nekalou konkurenci současným podnikatelům.
o co ve skutečnosti jde, tedy "právo na přístup k informacím na internetu"
Vždyť k tomu stačí dodržovat ty obecné principy – stát by se měl zdržet dané činnosti – pokud někdo informaci poskytuje (a je jedno, zda internetem nebo jiným médiem) a druhý ji chce přijímat, stát by jim v tom neměl bránit. Což znamená vzdát se zcela cenzury a vyškrtnout z Listiny ten 4. odstavec.
Dal bych k tomu dva pohledy, ktere se musi podporovat.
1. Mame pravo na informace (pristupu k nim) a i informace poskytovat (vyjadrovat se).
2. Pokud je internet (rekneme, ze z datove komunikace vybereme - webovou prezentaci uradu + mailove kontakty) pouzit i k prezentaci informaci statnich uradu, je to i (a ted bacha na slova) oficialni zdroj obcanskych informaci a z toho duvodu by se mel internet stat samozrejmym pravem obcana. Nemyslim tim, vlastnit internetovou pripojku, ale rekneme, prijdu na urad a reknu, ze jdu u nich pouzit internet ke stazeni verejnych informaci. (bez okolku by to tak melo asi fungovat, ale jsme v cechach)....
Jasne bod 2 by se dal hezky napsat,aby to vypadalo, ale me slo o myslenku.
Preju pekny den.
Nemyslim tim, vlastnit internetovou pripojku, ale rekneme, prijdu na urad a reknu, ze jdu u nich pouzit internet ke stazeni verejnych informaci.
Bylo by fajn, mít na úřadech internetové kiosky a bezplatné wifi – ale beru to spíš jako dobrou vůli, něco navíc. Vždyť na úřad se taky musím nějak dostat a stát mi neproplácí lístky na autobus nebo pro mě neposílá taxíka. Takže ani z toho bezplatného internetu na úřadě bych nedělal nějaký zákon. Je to prostě fajn věc, ale nemyslím si, že by měla být vyžadována zákonem.
a nemyslel jsem tim, primo do zakladnich prav davat internet, ale deklarovat spojeni technologie prezentace a komunikace statni spravy = automaticke pravo obcanu ke zdrojum techto dat (informaci) (treba formou kiosku na uradech)
Bral bych to teda ve vztahu ke statni sprave, neb zakony jsme povinni dodrzovat, neznalost neomlouva, tudiz potrebuji jejich zneni mit k nahlednuti v miste sveho bydliste.
a jeste drobnost, cim jsem si teorii proc nevkladat slovo internet do zakladnich lidskych prav. Jak bylo receno lidska prava jsou neco vic, nez jen technologie ktera je aktualni. A tak v navaznosti na mou omylanou statni spravu.
Mame tu datove schranky, vsechno to "mozna" jednou bude standardem. Treba i pekne dlouho. Pak prijde neco, co v dejinach prislo uz nekolikrat (valky, bida,... proste spatne casy) a rekneme internet zmizi (nebude funkcni - znicena infrastruktura s dlouhodobym vyhledem na jeji znovuzprovozneni). V tuto chvili se take stane to, ze statni sprava, prejde na asi ocekvane na nejaky starsi a overeny zpusob komunikace a sireni zprav - napr. dopisy. V tuto chvili uz by nepotrebovala vsem lidem v cele zemi zajistit pristup k internetu (vcetne vybudovani infrastruktury), ale staci ji otevrit male kancelare (posty), kde budou informace dostupne, nebo odkud se budou sirit. Zaruci se pristup k zakladnim informacim, ktere by mel kazdy mit k dispozici.
Ufff,.... :)