Moje odkazy
Chybné řešení Velké hospodářské krize ve Spojených státech mělo za následek pád Čankajškovy Číny
vydáno: 20. 12. 2011 23:21, aktualizováno: 10. 12. 2013 21:18
Následující článek mi zaslal Pavel Rybák (facebook).
Toto téma je samozřejmě velmi odvážné, nicméně velmi důležité. Dříve než se pustíme do řešení „velké deprese“ v zámoří, ukážeme si, jak je možné řešit hospodářskou recesi většího rozsahu bez použití monetárních nástrojů centrálních bank. V letech 1907-8 proběhla ve Spojených státech na tu dobu jedna z nejrozsáhlejších hospodářských krizí vůbec.
Pro stručné uvedení do problematiky uvádím pár zásadních informací. 21. října 1907 KnickerBrocker Trust Company, třetí největší trust v NY, začala pociťovat finančně potíže. Další den si run na banku vynutil její zavření. Na paniku reagovali další banky omezením plateb. Toto opatření zamezilo runu a bankrotům bank, ale způsobila nepříjemnosti. Na vrcholu této finanční krize bylo potřeba za 100 dolarů v hotovosti 104 dolarů vkladu. Způsobilo to pokles možnosti oběživa a efektivního podnikání. Tato krize byla nejtěžší finanční krizí, jakou do té doby USA zažily. Krize trvala jen třináct měsíců a nejtěžší období polovinu. Banky na začátku roku 1908 obnovily platby a dostavilo se oživení. Zde vidíme, že zásadním projevem finančních krizí jsou bankroty bank. Americká ekonomika v období bez federálního rezervního systému úspěšněji čelila výše uvedeným způsobem obtížím bank (runům).
Nejdříve si stručně popíšeme průvodní rysy Velké hospodářské krize let 1929-34. Národní důchod se snížil na polovinu, výroba klesla o třetinu, nezaměstnanost dosáhla nevídaných 25%. Jak se rozšířila do jiných zemí, přinesla sebou nezaměstnanost, pokles výroby, hlad, bídu a chaos. Pomohla k moci Hitlerovi v Německu, v Japonsku posílila militaristická klika, v Číně vedla ke změnám v monetární politice, která přerostla v hyperinflaci a uvolnila cestu komunistům k moci později. Na základě těchto událostí vzniklo u veřejnosti a intelektuálů přesvědčení, že kapitalismus je nestabilní a že vláda má hrát aktivnější roli, aby zamezila nestabilitě vyvolané neregulovanými soukromými podniky. Tento podle mne mylný názorový posun veřejnosti a ekonomů vycházel ze skutečností, které nebyly známy. Ani v třicátých letech. Oblíbeným názorem je, že „velká deprese“ začala černým pátkem 24. října 1929 krachem na newyorské burze. Kolaps byl důležitý, ale ne počátkem krize. Hospodářství dosáhlo svého vrcholu v srpnu 1929. Když došlo ke krachu, rozšířila se panika mezi občany a obchodníky. Již v této době začíná tragické chování Federálního rezervního systému. Místo aktivního zvyšování oběživa nad obvyklou míru, aby vyrovnal pokles, v průběhu roku 1930 povolil její snížení. Dále odmítl přistoupit na drastické opatření omezení plateb z roku 1907, kterým by se za krátký čas dostavilo oživení. Federální rezervní systém mohl nakoupit vládní obligace na volném trhu, čímž by umožnil bankám vyplácet vklady a současně by neklesala míra oběživa. Všechny tyto nesmyslné kroky podle mne vyplývaly z toho, že Federální rezervní systém trvale odmítal uznat autoritu New Yorku (jeho federální rezervní banky) jako finančního centra Spojených států. V roce 1932 byl zvolen prezidentem charismatický guvernér státu New York se starými pořádky. Ve znamení růstu vládních výdajů a spousty charit, komisí či úřadů. V souvislosti s tímto a budoucím obdobím rozhodně stojí za zmínku jistá fiskální informace. Od založení republiky do roku 1929 výdaje vlády na všech úrovních nepřesáhla nikdy 12% národního důchodu. Dvě třetiny výdajů připadaly na státy a místní správu. Federální výdaje obvykle tvořily 3 a méně % národního důchodu. Od roku 1933 vládní výdaje nikdy nebyly nižší než 20 % národního důchodu. Nyní přesahují 40 % z toho dvě třetiny na federální úrovni. Od roku 1946 výdaje na mírové účely nikdy nebyly nižší než 16 % národního důchodu a dnes tvoří třetinu národního důchodu. Celkové výdaje federální vlády dosahují více než čtvrtinu národního důchodu a více než pětinu výdajů na mírové účely. Úloha vlády se tedy za půlstoletí zvětšila desetkrát.
Jeden z klíčových nástrojů jak obnovit hospodářský růst Roosveltovy administrativy byla takzvaná Roosveltova stříbrná politika. Drasticky se projevila na ekonomikách, které používaly stříbro jako peníze a nikoliv jako kov. Například Čína či Mexiko. Americký program výkupu stříbra v roce 1933 podle Thomasova dodatku k Zákonu o pomoci farmářům byl opatřením, jak vyvolat růst cen farmářských produktů, neboť klesaly po celou dobu Velké deprese. Zcela určitě šlo o politický účel získat si podporu kongresmanů ze stříbrných a farmářských států. Nákupy stříbra podporovaly nárůst všeobecné cenové hladiny o 14 %, velkoobchodních cen o 32 % a cen farmářských výrobků o 79 %. Program výkupu stříbra zvýšil ostře jeho cenu. Prezident nařizoval Thomasovým dodatkem v letech 1933 až 1837 americkým mincovnám unci stříbra za 64 centů, jeho tržní cena byla 43 centů. Dále Zákon o výkupu stříbra z 22. května 1934 nařizoval prezidentovi nakupovat stříbro doma i v zahraničí než tržní cena dosáhne 1,29 dolaru za unci nebo než měnová hodnota zásob stříbra dosáhne třetiny měnových zásob zlata. Tyto nákupy stříbra se prováděly do konce roku 1961, ale nebyl splněn jediný cíl. Cena stříbra se dostala ze 44 centů za unci na 81 centů za unci 26. dubna 1935. Do počátku roku 1936 cena stříbra klesala na 45 centů. A do počátku válečné inflace se výrazně nezvýšila. Co se týče druhého cíle, poměr stříbra k zlatu nikdy nepřekročil jednu pětinu. Tato stříbrná legislativa měla v podstatě pouze jediný domácí efekt. A sice zvýšení produkce z 33 milionů uncí v roce 1934 na 700 milionů uncí v roce 1940. K podpoře těžby stříbra by samozřejmě došlo obnoveným ekonomickým růstem a také tím, že stříbro je klíčová surovina pro výrobu mědi, olova a zinku. Zastánci tohoto konceptu si slibovali oživení kupní síly zemí, které používají stříbro k placení. Skutečnost byla ovšem naprosto opačná. Ukážeme si to na příkladě Číny, která používala stříbro jako peníze v rámci stříbrného standardu.
Vzhledem k tomu, že ceny zlata a stříbra koncem roku 1929 dramaticky poklesly, byly první roky Velké deprese pro Čínu skutečným požehnáním. Čínský dolar se vlivem poklesu ceny stříbra znehodnotil o 40 %, v roce 1929 měl jeden čínský dolar hodnotu 36 amerických centů. Čínský vývoz klesal, ale pomaleji než světový vývoz a čínský dovoz. V letech 1930 a 1931 měla Čína aktivní platební bilanci. Tedy v těchto dobách prožívala mírnou inflaci a mírný ekonomický růst, zatímco okolní země trpěly prudkou deflací. Situace se změnila k horšímu v roce 1931, kdy Británie, Japonsko, Indie a ostatní země opustily zlatý standard. Čínský dolar zhodnotil vůči těmto měnám, ale pokračoval ve znehodnocení vůči americkému dolaru. Na konci roku 1932 stál čínský dolar 19 amerických centů. V tomto okamžiku začala Čína poprvé pociťovat depresi, nicméně jen částečnou, neboť byla chráněna nízkou cenou stříbra vyjádřenou v amerických dolarech, pokračujícím znehodnocováním vůči americké měně (Na konci roku 1932 stál čínský dolar 19 amerických centů) a používáním měděných mincí. Došlo k prudkému zhoršení čínské platební bilance. V roce 1931 čínské problémy zesílily okupací Mandžuska japonskou armádou. Vlivem toho, že vůdcové Kuomintangu upřednostňovali regionální velitele před vybudováním vlastní armády potřebné k boji s komunisty a k odvrácení budoucí japonské agrese. Narůstající požadavky těchto regionálních vojenských velitelů byly základem růstu deficitního financování a také příčinou následné čínské hyperinflace. V roce 1933 vystoupily také Spojené státy ze zlatého standardu. Čínský dolar stále zhodnocoval vůči libře, jenu, rupii a poprvé vůči americkému dolaru. Čínský vývoz ostře klesl, o 58 % oproti roku 1930, bránila se vývozem stříbra a zlata. Na rozdíl od ostatních zemí Čína vstupovala v tomto okamžiku do nejhorší fáze své vnitřní deprese. Čína opustila stříbrný standard 14. října 1934. V tomto místě je vhodné se zamyslet nad tím, jak by se vyvíjela Čína, kdyby používala stříbro jako zboží a nad tím, že používala stříbro jako peníze. V první variantě by se Čína zbavila velkého množství stříbra za velmi výhodných podmínek, zatímco v opačném případě růst cen stříbra vyvolal deflaci, nezaměstnanost a nekonkurenceschopný vývoz. Dopad na opuštění stříbrného standardu Čínou byl okamžitý, ale mírný. Velkoobchodní ceny podle Šanghaje v ročních průměrech, které od roku 1931 do roku 1934 klesly o 23 %, klesly o další procento do roku 1935. Poté vzrostly o 24 % do roku 1937. Dramaticky se zhoršila situace právě v roce 1937 japonskou invazí, kdy dramaticky narostly vládní výdaje kvůli válce s Japonskem a s komunisty.
Závěrem se dá stručně říci, že čínská ekonomika by se dostala do potíží, i kdyby stříbrná politika ve Spojených státech nebyla. Nicméně Čankajšek by měl více času na vlastní recesi a na boj s vnitřním (komunisté) a vnějším (Japonci) nepřítelem.
Zdroje: Friedman – Svoboda volby, kapitola Anatomie krize. Friedman – Za vším hledej peníze, kapitoly Franklin Delano Roosvelt, stříbro a Čína, kapitola Opatření Nového údělu pro stříbro, kapitola Dopad na Čínu.
Autor: Pavel Rybák
Komentáře čtenářů
Tento článek zatím nikdo nekomentoval