FK~

Moje odkazy

Ostatní odkazy

EFF: svoboda blogování
Close Windows
Nenajdete mě na Facebooku ani Twitteru
Rozpad EU
Jsem členem FSF
Jsem členem EFF
There Is No Cloud …just other people's computers.

Kdo byl T. G. Masaryk

vydáno: 21. 11. 2011 13:35

Následující článek mi zaslal Pavel Rybák (facebook).


Tomáš Garrique Masaryk, jak známo, první československý prezident (prezident osvoboditel), filozof, vědec (profesor filozofie), politik (humanista) a věřící (katolík). Jedná se o velmi významnou ne-li nejvýznamnější postavu českých a československých dějin. Hovoří se často právě o Masarykově odkazu, myslí se tím jeho politický odkaz (prezident osvoboditel či tatíček Masaryk). Ovšem chci v této eseji uvažovat o Masarykovi komplexně, neboť následovat jeho odkaz znamená podle mého názoru pochopit jeho osobnost, jeho činy v celkovém smyslu. Pokusím se stručně faktograficky přemýšlivě popsat Masarykův život a dílo.

Začneme dětstvím či vstupem do života. Narodil se v Hodoníně 7. 3. 1850 jako prvorozený syn pánského kočího, tedy pocházel z chudé a prosté rodiny. Otec byl Slovák, maminka byl Němka z okolí Hustopeče hustě osídlené převážně Němci. Rostl v nevšedního chlapce, vzhledem k slováckým poměrům (mentalita lidí slováckého venkova). Již řádné studium na státním německém gymnáziu v Brně působilo na zrání jeho profilu a charakteru. Již zde, v této fázi života jsou znatelné jisté rozdíly mladého Masaryka a typických tamních venkovanů. Můžeme říci, že disponoval přirozenou statečností a sebevědomím slováckého chlapce při své zvídavosti a impulzivnosti. Jistou statečnost a sebevědomí musíme vnímat ve vztahu k městu a k pánům, neboť povolání jeho otce doslova přitahovalo nadřazenost pánů, kteří to adekvátně dávali najevo. I sám Masaryk byl občas svědkem takových situací, které se podle mého názoru staly příčinou Masarykových politických názorů, zejména sociální otázky. Nicméně vrátím se zpět k tématu. K dalším typickým slováckým vlastnostem určitě zařadím citovost a otevřenost v životních postojích kromě přirozené statečnosti a sebevědomí, ale tím podle mě končí mentální podoba se slováckým prostředím. Například mu chyběla typická ustrašenost a stísněnost většiny tehdejších venkovanů, což určitě nebylo ke škodě vzhledem k jeho intelektuálnímu vývoji. Asi každý člověk v době svého zrání najde nebo potká člověka, který mu velice zaimponuje. Myslím tím vzory. Jistě jsme všichni tento pocit zažili. V případě Masaryka šlo o tři či čtyři takové lidi. Nejprve to byla matka, byť s nedostatkem vzdělání a domáckým způsobem života. Masaryk jí popsal slovy chytrá a moudrá. Právě jeho matka jako věřící katolička byla jeho cestou ke katolické víře zejména ve výchovném smyslu. Později mu jeho rozum nedovolil zůstat katolíkem, ale současně se nikdy nestal intelektualistou, vždy před sebou viděl obraz modlící se matky. Možná proto, že taková symbióza může být pravdivější a hlubší než pouhé vědění. Druhou takovou osobou byl katolický kněz František Satora, jenž předával mladému Masarykovi svým kněžským životním údělem rozpolcenost a rozporuplnost katolicismu. Ze zásluh tohoto kněze zmíníme to, že přivedl Masaryka do světa studií, knih, cizích jazyků, tedy do světa poznání. Občas podporoval Masaryka finančně. V této etapě života si myslím, že vyvrcholil Masarykův vztah ke katolicismu. Masaryk vedl veřejné polemiky s katechety. Byl i soudně stíhán za rušení náboženství. Co Masaryka na knězi Satorovi nejvíce imponovalo? Především jeho těžký osud, boj se svou vrchností, boj za sociální otázkou či laskavost kněze k prostému. Můžeme doplnit, že obdobné typy Masaryka přitahovaly i později. V Brně to byl katecheta Matěj Procházka. Jeho vztahem k dělnické otázce z pohledu katolického kněze. Z křesťansko-sociálního hlediska, soucitného kněze s hmotnou situací dělnictva. Tímto způsobem se Masaryk poprvé setkává s marxismem. Odmítavě, ale ne nenávistně. Dalším takovým přitažlivým typem byl vídeňský profesor Franz Brentano. Mladý Masaryk s ním měl vztah spíše jako žák s domácím učitelem, absolvovali spolu spoustu filozofických diskuzí. Považoval Brentana za „uvědomělého kacíře“ ve vztahu k náboženství. Třetí osoba, která Masaryka ovlivnila, byl Anton Le Monnier. Policejní ředitel z Brna a Vídně. Nejprve dával Masaryk kondice jeho synovi a na základě toho v letech 1869–73 bydlel Masaryk v této rodině. Tento pán Masaryka finančně podporoval při studiu a také mu umožnil rychlý vstup do vyšších společenských kruhů. Právě díky tomuto pánovi se Masarykovi podařilo dostat se na akademické leopoldovské gymnázium do Vídně, ale také do světa evropské vzdělanosti. Roku 1876 získává doktorát z filozofie a připravuje se na docentskou habilitaci.

Myslím si, že největší problém co se týče Masarykovy podstaty (světového názoru) je v tom, kam vlastně patří. Filozofové namítají, že nevytvořil, ani filozofický systém ani se nezařadil do některé filozofické školy. Politikům se jeví jako filozof či utopista, jedněm filozof pozitivista a druhým zase odpůrce pozitivismu. Dále pak jak křesťané, tak ateisté v něm viděli křesťana. Zejména v prezidentských obdobích byl za buržoazního politika, antikomunistu až socialistu či reakcionáře. Nicméně nesmíme zapomínat na to, že byl jeden z prvních, kdo odhalil počínající krize doby ve které žil. Například problém existence, sebezničení člověka. Dnes bychom to mohli pojmenovat například slovy diktát konzumu či terminologií německého sociálního psychologa Ericha Fromma „automatizace či standardizace“. S těmito společenskými tendencemi přišli pozdější filozofové, psychologové či sociologové (Fromm, Heidegger, Jaspers). Tímto způsobem můžeme Masaryka charakterizovat jako filozofa a politika krize.

Během sedmdesátých let všeobecně dozrál. Habilitoval na vídeňské univerzitě, jako téma k této habilitační práci, si zvolil fenomén sebevraždy. V té době vyšel právě spis Sebevražda jako nejvýznamnější práce těchto let. Je v něm obsažen v podstatě celý Masaryk po stránce světonázorové a morálně politické. Zabýval se sebevraždou jakožto masovým jevem moderní civilizace. Na základě této úspěšné habilitační práce se stal soukromým docentem. Zkráceně o tématu sebevražd podle Masaryka můžeme říci, že se autor nezabývá sociologickým průzkumem tohoto masového jevu, ale příčinou jeho konání (sebevražednost). Dospěl k závěru, že v takovém člověku nutně chybí jakási mravní síla, na základě, které by upustil od takového činu. Takový člověk podle Masaryka není sám se sebou vnitřně identický, uznává tedy svou existenci jako nežádoucí. Roku 1882 přišel Masaryk do Prahy, když byl jmenován mimořádným profesorem znovu-zřízené české Karlovy univerzity. Rozhodně stojí za zmínku jistá skutečnost. V době svého příchodu do Prahy uměl česky velmi málo. Každou svou přednášku či zprávu v tisku nevydal bez cizí pomoci, spočívající v provedení nutných slovesných oprav. Tuto okolnost jsme schopni vysvětlit tím, že při pobytu ve Vídni se pohyboval a tedy i mluvil výhradně německy. Ve Vídni žil od roku 1869 ve vídeňském židovském prostředí. V lokalitě zvané Leopoldstadt. Pravdou je, že mu Praha nebyla nikdy sympatická. Rozhodl se tam jít z důvodu existence českého života v Praze, považoval to za svou mravní povinnost. I když byl v Praze český život, určitě ne české nacionální cítění. Jedná se o poslední léta Dobrovského a Smetany. Jediná Božena Němcová měla odvahu dát na rakev Karlovi Havlíčkovi Borovskému věnec, nakonec obklopena Pražany umírá vlastně hladem a bídou. Touto událostí poznal Masaryk jednou provždy českou inteligenci. Zejména rysy jako podezřívavost, pomluvy, nedůvěra, lhostejnost, chorobná závistivost, odpor ke každému, kdo vyrostl o hlavu výše. Například také schopnost vymluvit se ve všem na Rakousko, Němce i Židy, proti této pražské atmosféře se bouřili Dobrovský, Havlíček, Smetana, ale marně. Co také velmi hodně mladého Masaryka v této pražské atmosféře srazilo? Nutno sebekriticky přiznat, že česká věda té doby byla velmi mladá na to, aby si vytvořila pevné tradice. Zůstala tedy českou ve smyslu provincialismu či zakomplexovanosti. A není bohužel divu, že ten, kdo zahýbal českými dějinami, dosáhl v Praze skutečného vlivu. Zajímavý je Masarykův vztah ke vědě vůbec. Nikdy netoužil učit, kladl si ústřední otázku, v čem je smysl vědy pro člověka. Nikdy mu nešlo o to, kdo vykonává jaké zaměstnání, ale o to, zda je jeho práce smysluplná ve vztahu k člověku. V osmdesátých letech století devatenáctého století vystupoval jako reformátor vědy. Roku 1883 založil a redigoval Athenaeum, vědeckou revue. Šlo o překlady děl světových vědců, bylo potřeba zřídit kritické časopisy pro každý obor, založit českou akademii věd a rozsáhlý naučný slovník. Odmítal jednostrannou orientaci české vědy na minulost. Šlo mu tedy o objektivnost ve vědě. Jeden z prvních soubojů v oblasti vědy, který podstoupil, se nazývá boj o rukopisy (zelenohorský a královédvorský). Kolem roku 1886 zaútočil na nepravdivost argumentů, které se týkaly zastánců historického stáří těchto rukopisů. Masaryk si pod tímto bojem představoval morální stupeň české inteligence, vědy a kultury vůbec. Nebyla to česká věda, ale boj uvnitř této vědy. K Masarykovi se přidal Gebauer a hrstka těch, kteří měli čest vědce. Uvedeme alespoň některé. Například estetik Otakar Hostinský (obhájce Smetanovy hudby) či historik Jaroslav Goll. Přes všechny urážky a pomluvy Masaryk dokázal to, co chtěl kdysi Dobrovský. Šlo Dobrovskému o vědeckou náročnost a maximální sebekritičnost, tedy pravdou sloužit národu.

V devadesátých letech Masaryk stále přednáší na univerzitě, ale zájem o reformu vědy upadá, protože zvítězil. Vydává spoustu témat zabývajících se českými dějinami, souvisí to podle mého úsudku s jeho vstupem do politického života. Zmíním alespoň stěžejní práce. Česká otázka, Jan Hus, Karel Havlíček Borovský, Palackého idea národa českého či Naše nynější krize. Byl politikem formou poslance v Říšském sněmu ve Vídni. Masarykovi nešlo o dějiny či osobnosti, ale o vědomí dějin (například ne o Husa jako takového, ale o vědomí o Husovi, přínos pro budoucnost). Vlastně samotný zápas o rukopisy přesvědčil Masaryka, jak strašlivé může být dějinné vědomí, a jak nebezpečné pokud je falešné. Myslím si, že proto začal studovat české kulturní dějiny (Hus, Chelčický, Komenský, Dobrovský, Kollár, Palacký, Havlíček). Například v otázce Husa a Chelčického byla pro Masaryka prioritní reformní aktivita těchto církevních reformátorů či myslitelů. Klíčová pro jeho světový názor či filozofii dějin, vzít si z toho pozitivního inspiraci pro naši dobu a nežít z toho negativního. Například upálení mistra Jana Husa. V této souvislosti v době vítězství Masaryka ve sporu s rukopisy vnímal „odpornou národní legendu“ české hrdosti na utrpení, mučednictví a vědomí spjaté s neochotou sebemenší vlastní oběti v současnosti. Z toho vyplývala faleš dějinného vědomí či schopnost dějinami umrtvovat dění. Podporovat nečinnost zmytologizovanými činy. V těchto úvahách a dobách vznikla podle mého názoru Masarykova klíčová idea humanity. Jde však o angažovanost či zainteresovanost, než jakýsi kult umírněnosti. Činy pro prohlubování lidskosti nutně prospívají vlasti. Husitství mělo náboženský ráz, obrození národnostní ráz a Masarykova doba prohloubila sociální aspekty. Celkovým jmenovatelem je humanita, celkový boj o prohlubování lidstva, života či dějin jako kontinuita dalších generací. U spisu Česká otázka se stručně zastavím. Nepojímá ji Masaryk ve smyslu politickém ani jako politickou praxi, ale jako sociologický rozbor k postihnutí smyslu české historie. Podle Masaryka je česká otázka, otázkou svědomí. Souhlasí s Kollárem, že historie národů není nahodilá, projevuje se určitý plán prozřetelnosti, najít své místo v tomto „světovém plánu“. Tedy si myslím, že otázka každého národa (včetně českého) je otázkou světovou. Účelem této světovosti je najít své místo ve světě. Domnívám se, že meziválečná československá republika dosáhla tohoto cíle, neboť si vybojovala svůj samostatný stát. Byla jedinou demokratickou zemí střední Evropy v meziválečném období minulého století, což považuji za unikát.

Koncem devadesátých let se svými úvahami nejvíce přibližoval sám sobě. Tyto práce se týkaly sociologie, politiky, náboženství. Díla jako Ideály humanitní, Boj o náboženství, Otázka sociální, Rusko a Evropa či Rukověť sociologie. V mnohém se opakuje první období čili existencialismus moderního člověka či moderní člověk a náboženství. Kolem roku 1900 se Masaryk objevil v další aféře, tentokrát v takzvané hilsneriádě. V mnohém se tato aféra podobala Dreyfusově aféře ve Francii. Šlo převážně o odpor proti antisemitismu. Proti kultu armády a u nás proti soudcům a nacionalistickým žurnalistům a národní inteligenci. Na druhé straně je v obou případech čestný inteligent, děsící se hanebnosti vlastního prostředí, vlastního národa, proti přívalu pomluv. V Dreyfusově případě šlo Zolovi o prokázání neviny. V případě aféry Hilsnera šlo Masarykovi o pravdu a spravedlnost. Údajný viník, židovský mladík Leopold Hilsner měl zabít křesťanskou dívku Anežku Hrůzovou. Nakonec byl Hilsner odsouzen pouze za spoluvinu na vraždě oné dívky. V době, kdy byl Masaryk zvolen poprvé prezidentem, tedy v prosinci 1918, byl Hilsner amnestován a propuštěn. Známé jsou Masarykovy zápasy ve vídeňském Říšském sněmu proti rakouskému ministru Aehrenthalovi. Proti jeho jihoslovanským machinacím a podvrhům, které Masaryk odhalil a zachránil tím životy mnoha Jugoslávců. Těmito aférami se Masaryk dostal do ryze politického fóra. Při vypuknutí první světové války, po prozkoumání situace, se odhodlal k emigraci a tím se postavil do čela národní demokratické revoluce. Je potřeba říct, že nikdy neměl jednoznačný politický program. Zahrnoval základní pojmy jako demokracie, demokratismus, humanistická demokracie či výchova k demokracii. Rozhodně to odpovídalo jeho osobnímu boji za opravdovost. Bohužel musíme konstatovat, že jeho role v emigraci v počátku první světové války se vyvíjela v podstatě beznadějně. Z počátku ho podporovali pouze anglosaští intelektuálové a publicisté, později krajané ve Spojených státech a také v Rusku po pádu carismu. Až po roce 1915 se k Masarykovi připojili Edvard Beneš a slovenský astrofyzik Milan R. Štefánik. Je dobré připomenout, že Benešova aktivita před příjezdem do Paříže je spojena s vedením organizace Mafie, která měla na starost udržovat spojení s Masarykem a formou špionážních informací působit na domácí politiky, aby nepodporovali Rakousko-Uhersko. Štefánikova zásluha tkvěla v tom, že zkontaktoval Masaryka se špičkami francouzské politiky. Kolem roku 1916 tito tři muži vytvořili Českou, později Československou národní radu. Šlo o hlavní orgán protirakouského odboje, který postupem času získával stále větší podporu u politiků Dohody. Vznikla československá armáda, která formou legií výrazně přispěla k vítězství států Dohody nad Centrálními mocnostmi. Jeho autorita i jako prezidenta se v české kultuře zakořenila, úctou k člověku jako k jednotlivci, k diskuzi či ohled k menšinám. Byl celkem čtyřikrát (1918, 1920, 1927 a 1934) zvolen prezidentem československé republiky. Díky své osobnosti a mimořádné autoritě mohl až do své abdikace v roce 1935 vhodně ovlivňovat stranické spory a působit v duchu svého demokratického humanitního ideálu. Tomáš Garrigue Masaryk zemřel o dva roky později. Samozřejmě, že není ani potřeba, ani vhodné dělat z Masarykova prezidentování mýtus či kult osobnosti. Jednak proto, že by si to Masaryk nepřál, protože byl proti vytváření mýtů v dějinách. První republika samozřejmě nebyla dokonalá, měla své skandály, demise vládních koalic či hospodářskou kriminalitu.

Závěrem provedu jisté shrnutí tohoto tématu. Zvolil jsem jako téma do tohoto článku osobnost a dílo Tomáše Garrigue Masaryka, abych v jeho stručném životopise našel podstatné rysy, které jsou významné pro nás i ve dvacátém prvním století. A abychom zachovávali a ctili jeho odkaz. V tomto souhrnu uvedu jen stručné pojmy, kterými jsem se zabýval výše. V prvé řadě jde o jeho lidské vlastnosti jako citlivost, laskavost, statečnost, otevřenost. Ve filozofické části určitě patří vlastnosti jako sebekritika, objektivita, bojovat za pravdu (v případě boje o rukopisy, v hilsneriádě), v části národních dějin si uvědomovat aktivitu osobností a aplikovat ji pro svou aktuální dobu (husitství či národní obrození). Dále nesmíme zapomenout na negativní české projevy, které Masaryka inteligentně řečeno trvale obtěžovaly v dobách, kdy žil s Čechy. Vyjmenuji alespoň ty nejvýznamnější. Zejména rysy jako podezřívavost, pomluvy, nedůvěra, lhostejnost, chorobná závistivost, odpor ke každému, kdo vyrostl o hlavu výše. Například také schopnost vymluvit se ve všem na druhé. A dále například podstata české hrdosti založené na utrpení, mýtech, poraženectví (mučednictví) či neschopnost sebemenší vlastní oběti. A v případě politických Masarykových rysů uvádím humanitně demokratické ideály z pohledu mezilidských vztahů, úcty k jednotlivci a jeho svobodě, ohled k národnostním a etnickým menšinám, sociální aspekt ve společnosti. Jeho životní odkaz potrvá, pokud budeme o něj dbát. Jak se mi tato práce povedla, nechť posoudí čtenář.

Autor: Pavel Rybák

Témata: [filosofie] [politika]

Komentáře čtenářů


Petr Soukup, 31. 12. 2011 20:51, Masarik rozbil naši vlast Rakousko-Uhersko [odpovědět]

Můj názor je, že Masaryk je spíše politik intrikář, který pomohl rozbít naši tehdejší zemi. Je třeba připomenout, že ještě v roce 1915 byla myšlenka samostatného Československa považována téměř všemi "obrozenci" za příliš extrémní. Stačilo by reformovat Rakousko-Uhersko, a přiřknout částečnou samostatnost.


Novotny, 10. 5. 2016 16:05, TGM - otázky [odpovědět]

Autor správně uvádí, že matka byla Němka z okolí Hustopeče. Rodný jazyk TGM je teda němčina. O jeho mladších bratrech se ví velmi málo a zdaleka nedosahovali jeho intelektu stejně, jako jeho otec, kterého naučil psát. TGM měl zajímavou ochranu významných vídeňsko-židovských osobností a nejlepší rakouské školy (náhoda?). Která opravdu česká obrozenecká osobnost měla takové kontakty a ochranu? Čeští intelektuálové a obrozenci často umírali v chudobě. TGM je osobnost podporovaná nadnárodními elitami a jeho zásluhu na vzniku ČSR je nutno uvážit i v tomto kontextu - zájmu ostatních mocností. Potřebovala Francie, UK a nadnárodní kapitál Rakousko? Kdo byl otec paní Garrique a kdo byl např. otec manželky Trockého? Byli to opravdu Češi, kdo vyhráli, když se rozbilo Rakousko? ČR je od roku 1918 jako houpavý močál, jednou pod vlivem Francie, pak Německa, SSSR a nyní? Nyní nežijeme v Rakousku, kde platí jiné pracovně-právní zákony a učitelé a státní zaměstnanci mají 4x větší čistý plat(učitel v ČR 700 EUR, v Rakousku 3000 EUR i více). Jsme součástí EU, kde platíme stejně, ale příjmy máme několikrát nižší... Ano, jsou náhody že se Woodrow Wilson v roce 1918 zajímal o vznik ČSR z dobročinných důvodů a právech národů... TGM věděl o celosvětových plánech více než my dnes. Byla také náhoda, cesta TGM do Palestiny v roce 1932?

Přidat komentář

reagujete na jiný komentář (zrušit)
jméno nebo přezdívka
název příspěvku
webová stránka, blog
e-mailová adresa
nápověda: možnosti formátování
ochrana proti spamu a trollům

Náhled komentáře