FK~

Moje odkazy

Ostatní odkazy

EFF: svoboda blogování
Close Windows
Nenajdete mě na Facebooku ani Twitteru
Rozpad EU
Jsem členem FSF
Jsem členem EFF

Liberální a liberálnější - Jiří Kinkor a Václav Klaus

vydáno: 30. 1. 2009 21:36, aktualizováno: 29. 1. 2014 22:23

Cílem této práce je popsat a shrnout názory Jiřího Kinkora uvedené v jeho knize Trh a stát (K čemu potřebujeme filozofii) a jeho článcích a dát je do souvislosti s názory i praktickou politikou Václava Klause.

Poznámka: Tuto esej si můžete přečíst i ve formátu PDF (obsahuje všechny citace a poznámky pod čarou).

Úvod

Cílem této práce je popsat a shrnout názory Jiřího Kinkora uvedené v jeho knize Trh a stát (K čemu potřebujeme filozofii) a jeho článcích a dát je do souvislosti s názory i praktickou politikou Václava Klause.

Jiří Kinkor

Jiří Kinkor absolvoval v roce 1985 Vysokou školu ekonomickou v Praze. V letech 1990-91 studoval postgraduálně na Georgia Institute of Technology v Atlantě v USA. V letech 1991-97 pracoval jako poradce ministra financí (Václava Klause a Ivana Kočárníka). Externě přednášel na Vysoké škole ekonomické v Praze. V současné době pracuje jako finanční analytik v soukromé sféře. Publikoval v odborných časopisech Finance a úvěr, Politická ekonomie. Řada jeho článků vyšla v Lidových novinách, Mladé frontě dnes a časopise Ekonom. Je autorem knih Trh a Stát a Hayekova cesta do otroctví.

Václav Klaus

Václav Klaus získal vysokoškolské vzdělání na Vysoké škole ekonomické v Praze. Absolvoval v roce 1963. Následně studoval v zahraničí: v Itálii (1966) a v USA (1969). V roce 1968 dosáhl hodnosti kandidáta ekonomických věd. Z politických důvodů musel v roce 1970 opustit vědeckou dráhu a pracovat pro Státní banku československou. K vědě se vrátil v roce 1987 v Prognostickém ústavu ČSAV. Od 17. listopadu 1989 do současnosti je aktivním politikem, přesto si udržuje kontakt s ekonomickou vědou a vysokými školami. Dne 15. února 2008 byl zvolen prezidentem České republiky pro druhé funkční období. Publikoval přes 20 knih s tématy obecně společenskými, politickými a ekonomickými, je nositelem mnoha mezinárodních cen a čestných doktorátů z univerzit z celého světa.

Filosofie

Filosofie je podle Kinkora primární a zásadní. A proto, chceme-li změnit politiku, musíme nejdříve změnit filosofii. Kolektivistická politika je důsledkem převládající filosofie v naší společnosti. Tuto altruisticko-kolektivistickou etiku a filosofii, která nám vládne od konce osmnáctého století, bychom měli nahradit racionálním egoismem, který je morální. Autor uznává objektivismus – filosofii Ayn Randové.


Filosofie musí mít logickou, racionální stavbu, jejím základem je metafyzika a ostatní na ni navazuje: teorie existence (metafyzika)  → teorie poznání (epistemologie) → teorie morálky (etická teorie) → politická filosofie. Jiné než logické uvažování ve filosofii neuznává, empirie a pragmatismus jsou pro ni irelevantní a stejně tak argumentace tím, jak to dělají v zahraničí, je zcestná. Rovněž argumentaci politickou průchodností nebo tisíciletími prověřenými hodnotami nelze v debatě o filosofii použít.

Vedle relativismu kritizuje i postmodernu – nemůžeme být tak „tolerantní“, abychom připustili, že dva protichůdné názory jsou oba pravdivé, oba plnohodnotné alternativy – platit může jen jeden. S postmoderním tvrzením „každý má svoji pravdu“ zásadně nesouhlasí. A racionálně to zdůvodňuje: uznáme-li pravdivost určitého tvrzení, nemůžeme připustit jeho negaci jako taky-pravdu.

Václav Klaus je obdivovatelem rakouského ekonoma Friedricha Augusta von Hayeka:

„Nikdy jsem se netajil tím, že Hayek - vedle Misese, Schumpetera a Friedmana - patřil k autorům, kteří nejvýrazněji ovlivnili mé pohledy na společnost a ekonomiku.“

Oproti tomu Kinkor, byť pozitivní význam F. A. Hayeka připouští, má na tohoto ekonoma poměrně kritický pohled:

„Hayek však klíčově a životně důležité rozlišení na realitu člověkem (volním aktem) vytvořenou a realitu existující nezávisle na vůli člověka zásadně odmítá (Hayek 1967, ss. 96-97), čímž se zbavuje toho nejdůležitějšího. Toto rozlišení, které pochází již z antické filozofie, máme prý zapomenout a nahradit jiným rozlišením. A sice rozlišením na realitu vytvořenou člověkem záměrně (human design) a realitu vytvořenou pouhým jednáním člověka bez jakéhokoli záměru (human action).“

Přitom toto je jedna z nejzajímavějších myšlenek F. A. Hayeka: zavedení (vedle přírodních a umělých) kategorie věcí, které jsou důsledkem lidské činnosti, ale nikoli lidského záměru. Takovou věcí je např. lidská řeč.

Kinkor rozlišuje politickou filosofii od praktické politiky: zatímco filosofie musí být přísně logická, politik je nucen dělat kompromisy. I přes nevyhnutelnost kompromisů a ústupků musí být ale politika založena na racionální filosofii. Za základní problém dnešní politiky považuje iracionální (altruisticko-kolektivistickou) politickou filosofii, kterou jsou politici a jejich voliči vedeni. V horším případě politická filosofie úplně chybí a politici se jen zmítají v zájmech lobbistických skupin.

Volba, svobodná vůle

Volba je součástí existence člověka, nevyhnutelným atributem jeho života. Životem nemyslíme život konkrétního člověka, ale život jakéhokoli. „Je-li v důsledku lidské volby násilím zabráňeno druhému člověkovi v jeho volbě, dostává se tento člověk do metafyzicky nesmiřitelného konfliktu.“

Morálka a právo

Jediná hodnota, která není prostředkem, ale jediným cílem, je život. Právo chápe jako absenci donucení ze strany ostatních, nikoli jako „právo na něco“. „Ten, kdo nerespektuje právo člověka na život, je nejen proti životu ostatních, ale i proti životu svému“. Z práva na život odvozuje právo na svobodu myšlení a jednání a právo na majetek (jelikož majetek je nutným předpokladem – prostředkem pro život). „Jakékoli donucení člověka jde proti jeho rozumu, a je tedy nutně v konečném důsledku popřením jeho práva na život.“

Svoboda

Svoboda znamená absenci iniciace násilí. Svoboda vyplývá z metafyzické, epistemologické a etické báze → nemůže být tudíž nejvyšší hodnotou – je hodnotou odvozenou. Kritizuje i oblíbený výrok: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ – svoboda nikde nekončí, je to absence iniciace násilí (použití jako první).

Trh

Trh je svoboda směňovat – ne samotné akty směny. Jestliže se směna neuskuteční, protože o ni strany nemají zájem, nejedná se o selhání trhu. Pojem „selhání trhu“ považuje za vnitřně nesmyslný – trh nemůže selhávat. Kritizuje jak tvrzení „trh není všemohoucí“ a „trh není všelékem“, tak i tvrzení „trh vše vyřeší“ – smyslem trhu totiž není nic řešit – trh znamená jen svobodnou směnu, absenci násilí a donucení.

Stát

„Stát je nástroj objektivizace použití násilí v obraně proti iniciaci násilí.“ Proti násilí není možné uplatnit rozum a přesvědčování – odpověď na iniciaci násilí musí být opět násilí. Násilí je ospravedlnitelné jen jako sebeobrana. Potřebujeme stát a předem daná pravidla, protože člověk se může mýlit a chybě vyhodnotit jednání ostatních jako útok proti sobě. „Absence státu (anarchie) je popřením existence a identity člověka, tj. reality.“ „Funkce státu spočívá v zajištění vnitřní bezpečnosti, justice, obrany proti vnějšímu ohrožení a zahraniční politiky.“ Jedinou morální funkcí státu je ochrana individuálních práv.

Požaduje úplné odloučení státu od hospodářství – včetně školství, zdravotnictví, bydlení a dalších dnes regulovaných oblastí. K této odluce za vlád Václava Klause ani za jeho presidentování nedošlo. Deregulace nájemného probíhá až od roku 2007 a zdravotnictví je dodnes postaveno na systému povinného pojištění, které ve skutečnosti není pojištěním, ale paušálem či předplatným a Kinkor by ho zrušil a nahradil přímými platbami a dobrovolným pojištěním.

Ústavní právo

Smyslem ústavy je zabránit neomezené diktatuře politického rozhodování. Ústavy by měly omezovat moc státu pouze na ochranu individuálních práv občanů – původní smysl ústav, dnes už nikde neplatí. Kritizuje Listinu základních práv a svobod – její část o „sociálních právech“.

Kolektivismus a veřejný prospěch

Pochopíme-li Kinkorovu filosofii, pojetí svobody a práva, dokážeme předvídat obsah dalších kapitol jeho knihy – závěry zde uvedené jsou totiž logickým a nezpochybnitelným vyústěním jeho filosofie. Jeho názory tvoří konzistentní celek, který můžeme buď celý přijmout nebo celý nepřijmout, podle toho, zda souhlasíme s jeho filosofií.

Veřejný prospěch a zájem

Veřejný prospěch je podle Kinkora absurdní pojem – společnost nemá vůli, nemá zájmy – to mají jen jedinci. Společnost je tvořena atomizovanými jedinci. Ani hlasováním nejde rozhodnout o tom, co je veřejný prospěch.

Oproti němu Václav Klaus existenci národních zájmů připouští jako něco, co přesahuje zájmy individuální a co je důsledkem a výrazem společného žití v jednom státě.

„Národní zájem chápu jako agregovaný výraz reálných zájmů občanů žijících v národním státě“.

Odmítá však jakoukoli souvislost s nacionalismem.

Sociálně tržní hospodářství

Trh se ukázal jako dobrý nástroj k dosažení blahobytu, proto ho ani kolektivisté nemohou ignorovat. A vytvářejí pojem sociálně tržní hospodářství – spojují dva neslučitelné pojmy: sociální (donucení) a tržní (svoboda) – v jednom pojmu popírají i obhajují svobodu.

Tato kritika se týká všech dnešních států a vlád, a tedy i vlád pod vedením Václada Klause. Ty lze obhájit tak, že Klaus sice usiluje o liberalizaci, ale není možné jí dosáhnout hned, protože pokud by se o to pokusil, byl by smeten opozicí i veřejným míněním a nedosáhl by liberalizace vůbec žádné.

Vzdělání a školství

Odmítá dílčí reformy, je pro úplnou privatizaci školství a vyloučení jakýchkoli státních zásahů do vzdělávání. Socializační funkce vzdělání – socializace není jedním cílů vzdělávání, je jen jeho vedlejším efektem. Vzdělání považuje za jednu z nejvyšších hodnot, kterých člověk může a potřebuje dosáhnout – a právě proto by vzdělání nemělo být povinné a státem řízené, ale každý jedinec by se měl vlastní vůlí rozhodnout pro vzdělávání. Zbavíme-li člověka svobodného rozhodování (volního), přestává být člověkem.

Václav Klaus je příznivcem zavedení školného na vysokých školách. Ale pravděpodobně od něj nemůžeme čekat tak radikální řešení, jako zrušení všech státních vysokých (nebo dokonce středních a základních) škol a čistě soukromé financování vzdělávání. Rozdíl mezi středními a vysokými školami vidí v tom, že střední školu absolvují prakticky všichni, tudíž zde dochází pouze k mezigenerační platbě a nikoli k donucení nestudujících finančně se podílet na vzdělávání studujících.

Zdravotnictví

Povinné zdravotní pojištění není pojištěním, ale hybridem mezi daní a předplatným. Z těchto důvodů:

  • Při stejném pojistném plnění a riziku se „pojistné“ liší – proporcionálně k příjmu pojištěnce.
  • Zdravotní pojištění se nezabývá rozmělněním rizika – ale jen přerozdělováním předplatného na budoucí spotřebu.

Zdravotní pojištění má smysl jen u léčby nestandardních nebo dlouhodobých onemocnění, kde je nízká pravděpodobnost, ale vysoké náklady. V osatatních případech (běžná, ambulantní péče) je pro pacienty i pojišťovnu výhodnější přímé placení. Zdravotnictví dnes není trhem – pacient je vyřazen ze hry a je mu jedno, jak vysoké náklady jsou s jeho péčí spojeny.

Poměr výdajů na zdravotnictví k HDP by měl být výsledkem svobodného rozhodování spotřebitelů a poskytovatelů zdravotnických služeb → stát tedy nemůže tento poměr stanovit, není možné určit, jakou výši by mělo mít zdravotní pojištění (daň).

Nízké platy lékařů, nekvalitní nebo nedostupná zdravotní péče atd. nejsou primárním problémem zdravotnictví – jsou důsledkem iracionality a státní regulace.

Samotná privatizace podle Kinkora nestačí – je potřeba, aby lékař nebyl zatížen povinností ošetřit pacienta, aby pojišťovna mohla svobodně stanovit výši pojistného a lékař cenu svých úkonů. K naplnění těchto myšlenek nedošlo ani za Klause, ani za jiných vlád.

Sociální péče

I když se člověk někdy dostává do nepříznivé situace bez vlastního či cizího zavinění, nelze přenášet odpovědnost za řešení této situace na ostatní občany.

O cíli sociální péče nejsou kolektivisté ochotni diskutovat a pouze ho prezentují – jako veřejný zájem – viz např. státní záruka „důstojného života“ – což ale znamená nedůstojné donucení ostatních nést náklady.

Kinkor nepřipouští, že by trh selhával při řešení sociálních problémů nebo je dokonce vytvářel – chudoba existovala ještě před trhem a svobodná směna může situaci pouze zlepšovat, protože lidé směnou získávají užitek (jinak by dobrovolně nesměnovali).

Regulace vysílání

Pro obhajobu státních zásahů do vysílání se používají obvykle tyto agrumenty – Kinkor je ale popírá:

  • Ve světě se běžně reguluje – tuto argumentaci popírá už na začátku své knihy.
  • Je potřeba bránit nemorálnímu vysílání – nemorální obsah vysílání neomezuje ničí individuální práva, zatímco státní regulace je porušuje. Každý občan nese odpovědnost za to, jaký rozhlas nebo televizi si naladí – přijímat může, ale nemusí.
  • Reklamní trh je omezený – všechny trhy mají omezenou poptávku, stejně jako je omezená poptávka po reklamním prostoru. Nekvalitní rádia se na trhu neudrží – podobně jako by zkrachoval pekař vyrábějící nekvalitní a drahý chléb.
  • Počet kmitočtů je technicky omezený – vzácnost statku není důvodem k tomu, aby ho vlastnil stát. Frekvence by se měly privatizovat a být v soukromém vlastnictví → bude je možné prodávat jako kterýkoli jiný statek (např. pozemek).

Profesní komory

Kritizuje licencování určitých oborů jako takové – bez ohledu na to, jestli licence vydává stát, nebo komora (samospráva). Udělování licencí vede pouze k růstu cen a omezení konkurence. Hlavním jeho argumentem je svoboda jednotlivce – tedy dobrovolná směna čehokoli mezi kýmkoli. Protože se jedná o dobrovolnou transakci, nikdo třetí (stát) nemá právo do ní zasahovat. Snaha chránit se před nebezpečím nepoctivé a nekvalitní služby je sice racionální, ale neopravňuje to stát k zahájení násilí vůči tomu, kdo žádnou nepoctivou službu neposkytl, nebo do odvětví teprve vstupuje. Stát by měl zasáhnout až při porušení smlouvy nebo poškození zákazníka. Právo či nárok zákazníka na určitou kvalitu služby neexistuje.

Václav Klaus odmítá povinné členství v profesních komorách.

Stát a církev

Připouští pozitivní význam církve pro některé lidi, ale požaduje skutečnou odluku státu a církve – absenci jakéhokoli zasahování státu do církevních záležitostí včetně financování. Neuznává žádnou formu částečné odluky – odluka buď je nebo není a pokud vycházíme z racionální filosofie, měla by být podle autora odluka úplná – tzn. přesun církví do čistě soukromé sféry. Spolupráci státu s církvemi považuje jednak za zásah státu do církevních záležitost a jednak za násilí vůči daňovým poplatníkům.

Václav Klaus komentuje pastýřské listy:

Daleko více, než že list měří dvojím metrem na vlády řízené mnou a na vládu dnešní, trápí mne jiná věc: pastýřský list provádí „křesťanské posvěcení“ „sociálně tržnímu hospodářství“ v jeho kolektivistické variantě. Jeho přijetí by v konečném důsledku jen zhoršilo problémy, s nimiž se naše země potýká. Požadovat další a další daňové podpory, úlevy a státní injekce by jen zkomplikovalo pozici veřejných financí. Krize sociálního státu by se prohloubila, nikoli odstranila.

Decentralizace nebo deregulace

Podle Kinkora bychom neměli vkládat příliš velké naděje do decentralizace – jádro problému není v tom, kdo rozhoduje, ale jak moc vláda (centrum či kraje) zasahuje do života lidí. Rovněž kritizuje splývání volené samosprávy a neziskových organizací (občanská sdružení, profesní komory atd.) v jeden mocenský celek.

Podobný názor má Václav Klaus, když kritizuje NGOismus – přestože jsou nevládní organizace užitečné, nemohou se podílet na mocenském rozhodování, protože je nikdo nezvolil. (Klausovi bývá podsouváno, že je proti existenci nevládních organizací jako takových. Na pravou míru to uvádí ve svém článku viz citace v PDF.)

Nástrojem pro omezení státní moci má být podle Kinkora ústava (která za tím účelem vznikla) a ne decentralizace moci – dokud se nezbavíme převládající filosofie kolektivismu, bude stále docházet k útlaku obyvatelstva – pouze to bude z titulu regionální moci, nikoli centrální. Problémem podle něj je vměšování státu (autority) jako takové, nikoli úroveň, na které se odehrává.

Kniha pochází z doby před vznikem vyšších územně správních celků, tzn. tehdejší stuace neodpovídala ústavě. Kinkor doporučuje změnu ústavy (aby situace nebyla protiústavní) a požaduje v první řadě deregulaci (a privatizaci) a až potom případně decentralizaci.

Ke vzniku krajů došlo až v roce 2000 za vlády Miloše Zemana.

Státní podpora ekonomiky

Kinkor odmítá prorůstovou politiku – hrubý domácí produkt či obchodní bilance jsou jen statistickými ukazateli, nemohou být cílem – cíle mají pouze jednotlivci a naměřené statistické veličiny jsou přesně tím, co si lidé přejí. Rozdělení důchodu mezi spotřebu a úspory by mělo být individuálním rozhodnutím každého jednotlivce, nikoli záměrem vlády, která nemá morální právo kohokoli nutit, aby upřednostnil investice před současnou spotřebou nebo naopak. „Proexportní politika je zvyšováním příjmů pro ty, kteří si na úkor daňových poplatníků usnadňují odbyt pro své služby a zboží.“ Stejně tak odmítá i průmyslovou politiku (selektivní dotace údajně perspektivním odvětvím atd.), která nakonec pouze znamená jedněm brát a druhým dávat.

Klaus i Kinkor odmítají investiční pobídky. Václav Klaus píše:

Proč toto zvýhodňování naše vláda dělá? Jediný důvod je důvod politický: jedna velká investice působí jako viditelný úspěch vlády a její „moudré politiky“, zatímco mnoho menších investic působí „jen“ jako úspěch aktivity podnikatelů.

Zatímco mnoho ekonomů kritizuje státní zásahy z ekonomického hlediska (Opatření jsou neefektivní nebo mají zpoždění, kvůli kterému přijdou v opačné fázi ekonomického cyklu, než pro kterou byly zamýšleny.), Kinkorova argumentace vychází z politické filosofie: průmyslová politika není funkcí státu – není ochranou individuálních práv, ale naopak jejich potlačováním.

Jiří Kinkor se ve své knize zabývá i tématy jako nezaměstnanost, státní zakázky či hospodářská soutěž. Jelikož jedinou funkcí státu je ochrana individuálních práv jednotlivců, neměl by se stát v těchto oblastech angažovat.

Autor odmítá antidumpingovou politiku, jelikož při dumpingu nedochází k násilí – jedná se o dobrovolnou směnu mezi dvěma subjekty.

Na druhou stranu je ale potřeba vidět, že ekonomicky silnější firma může vyhladovět svoji konkurenci tím, že ji na dostatečně dlouhou dobu připraví o odbyt. Předpokládáme-li ale snadný vstup do odvětví, zkrachovalé firmy se opet vrátí po tom, co silnější firma nasadí vyšší než původní ceny (kvůli tomu dumping dělala) a budou jí konkurovat. Ten kdo prodělal, je ona silnější firma, která se připravila o zisky, když prodávala zboží pod cenou. Spor mezi Kinkorem a intervencionisty tedy v praktické rovině spočívá v tom, zda předpokládat ideální stav případně řešit příčiny problému nebo příčiny neřešit a na jedno bezpráví odpovědět jiným bezprávím. Intervencionistický stát tak např. omezuje vstup do odvětví přísnými požadavky, ale zároveň chrání ty, kteří už v odvětví jsou, před nekalou soutěží.

K exportním dotacím se staví jako k násilí vývozního státu k tamním daňovým poplatníkům – ovšem stát, kam je dováženo by neměl zasahovat, protože zde (v tomto státě) nedošlo k násilí. Naopak této příležitosti můžeme využít a nakupovat např. dotované zahraniční uhlí a pomocí něj vyrábět zboží s nižšími náklady, které opět prodáme.

Fiskální, daňová a měnová politika

Výdajový a daňová politika by měla mít jediný cíl: nákup zboží a služeb nutných pro ochranu individuálních práv. Další funkce této politiky (alokační, stabilizační, redistribuční) odmítá. Zdanění považuje za morálně neospravedlnitelný akt iniciace násilí.

Zdanění nemůže být principem svobodné společnosti, protože je v rozporu s právem na majetek a tedy i s právem na život.

Nejdříve by mělo proběhnout ořezání funkcí (a tedy i výdajů a daní) státu na minimum (ochrana individuálních práv) a až potom přejít na alternativní způsob financování tohoto minimálního státu – dobrovolné daně, státní loterie, podmínit využívání státních služeb (např. soudy) placením daní atd.

Nedobrovolné daně, nelze Václavu Klausovi vyčítat, protože zatím nedošlo k minimalizaci státu a jeho výdajů.

Daňový systém

Do doby, než dojde k přechodu na dobrovolné daně, je nejméně nemorálním řešením daň z hlavy – tedy v absolutní výši stejná daň pro každého občana. Z důvodu politické neprůchodnosti tohoto řešení, bychom se mu měli alespoň přibližovat tím, že odstraníme všechny výjimky, cla, zvýhodnění i znevýhodnění. Autor odmítá i selektivní zdanění (např. vyšší daň z tabáku, alkoholu nebo pohonných hmot) a argumentuje tím, že stát nemůže přesvědčovat daňového poplatníka, aby nějaký statek nespotřebovával. Řešením má být důsledná privatizace, která např. zajistí, že nekuřáci nebudou ze svých daní doplácet na více nemocné kuřáky. Z toho lze usuzovat, že autor neuznává pozitivní či negativní externality a jejich ošetření pomocí státního zvýhodnění či znevýhodnění – externality mají být odstraněny důslednou privatizací. Doporučuje snižování daňové progrese a přibližování se proporcionálnímu zdanění a současně posilování významu nepřímých, hlavně majetkových, daní. Daně by se měly snižovat v poměru ke snižování veřejných výdajů a rozpočty by měly být vyrovnané.

Snižování daní by mělo být důsledkem nižších výdajů – nikoli naopak. K úpravě daní by nás měla motivovat spravedlnost a morálnost a ne snaha podpořit podnikání. (Např. dvojímu zdanění dividend bychom měli zamezit proto, že je nemorální, a ne proto, že zpomaluje růst.)

Václav Klaus je zastáncem přehledného daňového systému a rovné daně (viz jeho článek Rovná daň není chiméra).

Fiskální vyrovnanost a veřejný dluh

Již výše jsme si uvedli, že autor je zastáncem vyrovnaného státního rozpočtu. Proti deficintnímu financování argumentuje jak v rovině filosofické (je nemorální přenášet náklady na příští generace) tak ekonomické (neúčinnost). A kritizuje keynesiánství. Tento přístup nám radí, abychom střídali deficitní a přebytkové rozpočty a tím zmírňovaly výkyvy způsobené střídáním ekonomických cyklů. Keynesiánství bývá kritizováno mnohými ekonomy (např. monetaristy) pro svoji neúčinnost: stát svým zadlužováním jednak stahuje z trhu peníze, které si mohl půjčit soukromý subjekt a přispět tak k rozvoji ekonomiky a jednak efekt daného hospodářského opatření se dostaví se zpožděním a může zapůsobit v opačné fázi ekonomického cyklu, což povede k ještě většímu rozkolísání (opak toho, co bylo cílem opatření). I kdybychom keynesův přístup přijali jako funkční, nemůžeme akceptovat současný stav, kdy jsou schodkové prakticky všechny rozpočty. (Pro dokreslení jedno ruské přísloví: Dluhy ti spáti nedají! Chrochtají totiž velice, jak ti požírají úrok z truhlice.)

Kdy budeme splácet dluhy, když si půjčujeme i v době konjunktury?

V době vydání své knihy vkládal Kinkor naději do situace v české společnosti: z dob centrálního plánování jsme si odnesli negativní vnímání deficitu. Tato naděje se bohužel nenaplnila a v roce 2008 stoupl státní dluh na bilion korun. Přestože i vlády ODS nesou vinu na dnešní výši státního dluhu, snahu o vyrovnaný rozpočet a větší odpor k deficitnímu financování Václavu Klausovi upřít nelze: „9x jsme předkládali vyrovnaný státní rozpočet… nikdo nám nenamluví, že je deficitní rozpočet rozumnou věcí“ (viz jeho teze z roku 1998).

Podle Kinkora bychom požadavek na vyrovnaný státní rozpočet měli zakotvit v ústavě. To se bohužel dodnes nestalo.

V oblasti měnové politiky by podle Kinkora mělo být dlouhodobým cílem úplné vyloučení jakékoli role státu v oblasti peněz a finančních trhů.

Evropská unie

Zdrojem zla v Evropské unii je mentální klima, kolektivisticko-altruistická filosofie,
která je umocněna faktem, že lidé na západě si neprožili kolektivismus uplatněný do důsledků tak, jako obyvatelé východních zemí. Střídají se zde socialistické a konservativní strany, které i přes rozdílnou míru iracionality, podle Kinkora prosazují etatistické politické programy a pošlapávají individuální práva občanů. Už v době vydání své knihy (1996) hovoří Kinkor o hrozbě přesunu kompetencí od národních států k centrálním evropským superinstitucím , vymýšlení nových forem iniciace násilí, neustálému rozšiřování nadnárodních regulací (příkladem jedné takové nesmyslné regulace je zákaz klasických žárovek – viz článek Petra Macha), které – díky absenci principů – nemá konce.

Místo aby se odbourávaly zásahy národních států do individuálních práv občanů, přidávají se navíc ještě zásahy celoevropské. S politickou integrací na mezinárodní úrovni by souhlasil až tehdy, kdy by došlo k odbourání státního útlaku a vzdání se kolektivistické filosofie ve všech zúčastněných státech – což je v nedohlednu – teprve pak nebudou mít občané jednoho státu, co ztratit, politickou integrací s jinými státy.

Pro rozhodnutí zda vstoupit nebo ne považuje autor za kritické tyto dva faktory:

  • Ochota ke změně – zda je EU schopná se vzdát svého kolektivismu a redukovat se na odbourávání bariér obchodu a pohybu lidí. Tuto naději považoval Kinkor za velmi nepravděpodobnou – což dnešní praxe potvrzuje: k žádnému uvolnění nedošlo, naopak přibývají nové a nové regulace a zásahy (super)státu do individuálních práv občanů.
  • Budoucí chování k nečlenům – od toho se odvíjí míra izolace a daň za nevstoupení. Existence vyspělých zemí, které nejsou členy EU, a přesto nejsou izolované, mu dodává optimismu:

Jiří Kinkor: „Alternativa, že bychom – dokud EU zásadně nepřehodnotí svůj smysl – mohli být takovou zemí, se mi zdá velmi rozumná

Zatímco Jiří Kinkor vstup do EU nedoporučoval, Václav Klaus ho považoval za nevyhnutelný:

Česká republika nemá alternativu, nemá jinou cestu než vstup do Evropské unie, i když dobře vím, že poměr přínosů a nákladů tohoto vstupu je nejednoznačný. Nejsem skeptik, ve své podstatě jsem realista a mám pevné  názory na prohlubování evropské integrace. Nejsem zastáncem evropského superstátu (leckterými skrývaného pod slovo federace), a budu podporovat Evropu spolupracujících států.

Oba se však shodnou na nesouhlasu s nesmyslnými regulacemi, budováním superstátu a lisabonskou smlouvou. (viz citované články v PDF dokumentu).

Závěr

Jiří Kinkor je stoupencem negativní teorie svobody a společnost je podle něj tvořena atomizovanými jedinci. Jeho přístup je založen na filosofii a od těchto filosofických axiomů odvíjí veškeré své další úvahy. Kinkorův přístup se může jevit jako velmi radikální, ovšem nelze ho ořezat a přijmout v nějaké umírněnější formě, jelikož přijmeme-li jeho základní filosofická tvrzení, všechny jeho závěry z nich logicky vyplývají a nelze je zpochybnit.

Nechybí mu ovšem smysl pro realitu a rozlišuje mezi praktickou politikou a politickou filosofií a už v úvodu své knihy upozorňuje na to, že politik je nucen dělat kompromisy s politickými oponenty i veřejným míněním, jelikož bez těchto kompromisů by byl u moci velice rychle vystřídán a jeho šance na prosazení myšlenek dané politické filosofie by byly nulové.

Václav Klaus je vzděláním ekonomem, stejně jako Jiří Kinkor, ale narozdíl od něj se posledních více než devatenáct let pohybuje ve vrcholné politice. Proto je u něj obtížnější rozlišit mezi jeho filosofií a pragmatickými politickými kroky, kterých je nucen se dopouštět každý politik. Byl by Václav Klaus dvakrát předsedou vlády a dnes podruhé presidentem republiky, kdyby striktně trval na své filosofii a nebyl přístupný kompromisům?

Oba autoři jsou liberální ekonomové, ale zatímco Klausův kritik zprava je důsledným liberálem, Klaus má v některých otázkách blíže k liberálně-konservativnímu až konservativnímu myšlení.

Dodatek

Přečtení knihy Trh a stát vám vřele doporučuji, obohatí vás a bude vám přínosem i v případě, že se s autorovými myšlenkami zcela neztotožníte. Stejně tak je dobré číst články a knihy Václava Klause – vyhnete se tak novinářským mystifikacím a dostanete informace z první ruky. (Citace, poznámky a seznam literatury jsou obsaženy v přiloženém PDF dokumentu.)

Přílohy:

Témata: [filosofie] [politika] [ekonomie]

Komentáře čtenářů


Josef Pavlovic, 8. 2. 2009 11:43, Výborně [odpovědět]

Nemůžu si pomoci a musím zatleskat, opravdu solidně napsaný výtah hlavních myšlenek. ;) Jenom by to možná chtělo kratičkou polemiku na konci, co si myslí autor o těchto myšlenkách.


xkucf03, 17. 2. 2009 22:04, Díky za pochvalu :-) A co [odpovědět]

Díky za pochvalu :-)

A co si myslí autor? Předně se mi líbí Kinkorův přístup – staví na filosofii a svoje závěry si necucá z prstu, ale logicky je odvozuje od axiomů, které na začátku představil. V tomhle by se od něj měla většina politiků učit (a ostatně nejen politiků). S jeho závěry často souhlasím (Evropská unie, regulace trhu atd.).

Co mi ale v jeho přístupu chybí, je klíč, podle kterého určíme, jaká (liberalizační) opatření máme přijmout a jaká odložit (dočasně obětovat). Jeho závěry a vize jsou příliš vzdáleným cílem (ke kterému se chceme přiblížit), ale reálná politika, jak sám přiznává, musí být pragmatičtější a dělat ústupky. A tady mi chybí definice toho, co obětovat můžeme, a na čem máme trvat → v důsledku by se pak někdo mohl zaklínat jeho myšlenkami a přitom dělat téměř libovolnou politiku s tím, že to jsou pouze dočasné oběti a dlouhodobě se těm cílům snažíme blížit. Také mám výhrady k jeho kritice F.A.Hayeka – jsem přesvědčen, že existuje kategorie věcí, které jsou důsledkem lidské činnosti, ale nejsou důsledkem lidského záměru. Trochu tuším, proč se Kinkorovi tato kategorie nelíbí, ale…

 


Vítek, 14. 9. 2009 07:23, Hezké [odpovědět]

Narazil jsem na tenhle blogpost náhodou, ale s chutí jsem pročetl, docela mě to navnadilo si tu jeho knížku přečíst. Kinkor je možná trochu fanatik (mě osobně to nevadí, ale myslím, že forma kterou volí např. na svém blogu na ihned.cz může spoustu lidí odradit od zamyšlení nad podstatou jeho myšlenek), ale v mnoha věcech nejde jinak než mu dát za pravdu. Co se týká jeho nesouhlasu s Hayekem - trochu mě mrzí, že pravicoví/liberální ekonomové/filosofové/politici jsou často až příliš zaměřeni na detaily a motivaci svých kroků, než aby si dokázali přiznat, že v praktické politice je celkem jedno jak ke svému přesvědčení došli - hlavní je, že mají stejné cíle. A že by bylo dobré se nejdříve zaměřit na dosažení toho, na čem se shodnou. A až poté divoce debatovat, kam dál (a proč).


xkucf03, 14. 9. 2009 12:49, Spolupráce [odpovědět]

„A že by bylo dobré se nejdříve zaměřit na dosažení toho, na čem se shodnou.“

Souhlasím. A nedělají to jen liberálové. Obecně např. některý politik chce posunout situaci do bodu A, zatímco druhý do bodu A+1. Tak se tedy posuňme společně do bodu A a až potom řešme, co dál.


Kohi, 10. 3. 2011 23:45, pochvala [odpovědět]

moc zajimavej blog a urcite je to dobra reklama na pristi studijni material :) ... Jsem sice liberal, ale az takhle bych to zas neprehanel ... Vsechny ty veci maji smysl, ale bohuzel si nejsem jist, ze lide jsou u nas na absolutni liberalizaci pripraveni ... Ja bych se drzel spis ty politicky korektnosti a volil nejakou hybridni formu .... Maly stat a privatni socialni sluzby (skolstvi, zdravotnictvi, ...) ano, ale stat by mel lidi donutit platit si za nejaky zakladni standard (minimalni duchod, min. vzdelani, min. zdrav. poj.), coz by podle Kinkora byl asi protimluv, ale taky by to mohlo dopadnout tak, ze nam bude polovina negramotnejch Cechu umirat na tuberkulkolozu a duchodci bez duchodu a domova budou po ulicich roznaset nemoci ... A az teprve, kdyz mentalne budeme na urovni Australie, Kanady, ... tak potom mozna udelat vsechno dobrovolny ...

Přidat komentář

reagujete na jiný komentář (zrušit)
jméno nebo přezdívka
název příspěvku
webová stránka, blog
e-mailová adresa
nápověda: možnosti formátování
ochrana proti spamu a trollům

Náhled komentáře