Moje odkazy
Přemýšlení o von Hayekovi
vydáno: 6. 11. 2011 18:46
Následující článek mi zaslal Pavel Rybák (facebook).
V každém případě jde o mimořádnou osobnost minulého století v oblasti společenských věd a to nejen ekonomie, neboť jeho převážně ekonomické práce jsou obohacené poznatky z filozofie, sociologie, psychologie či práva. To je podle mě důvodem toho, proč jsou jeho názory a tedy práce použitelné i pro odborníky-neekonomy. Von Hayek se rozhodně zapsal do dějin jako zásadní odpůrce socialistického centrálního plánování a totalitních ideologií vůbec.
Nejprve se budu zabývat jeho životopisem a posléze se pokusím postihnout typické rysy jeho myšlení. Narodil se 8. května 1899 ve Vídni v rodině vysokoškolských učitelů. Je pro nás jistě zajímavé, že jeho předci pocházeli z jižní Moravy. Nejvýznamnějším z těchto předků byl Hayekův prapradědeček Josef Hayek, jenž na Moravě a v Dolních Rakousech založil dvě nové textilky, okolo nichž pak vznikly dvě nové vesnice. Za tyto zásluhy byl tehdejším císařem Josefem II. povýšen do šlechtického stavu. Odtud tedy pochází šlechtický titul rodu Hayeků. Otec Friedricha Augusta von Hayeka, August von Hayek, byl lékařem a váženým botanikem. Několik let působil na vídeňské univerzitní katedře botaniky jako soukromý docent. Jeho vědecký přínos byl v oblasti rostlinné geografie značný a ostatními odborníky velice oceňovaný. Ještě před ukončení studia na gymnáziu Hayek v březnu 1917 narukoval do armády, v domnění, že válka nebude trvat déle než rok. Nastoupil k polnímu dělostřelectvu na italskou frontu. Po návratu z války v roce 1918 byl postižen malárií a obohacen znalostmi italštiny. Zanedlouho zahájil studium několika oborů na vídeňské univerzitě. Svůj původní záměr studovat přírodní vědy podle přání a vlivu svého otce změnil na společenské vědy. Pravděpodobně jednoznačnou příčinou této změny se stala osobní zkušenost s první světovou válkou. Okolnosti této změny vysvětluje Friedrich A. von Hayek takto:
„Domnívám se, že rozhodující vliv na mě v tomto ohledu měla první světová válka, a zejména zkušenost služby v mnohonárodnostní armádě Rakousko-Uherska. Někdy v té době jsem poznal, jak se veliká říše hroutí pod tíhou národnostního problému. Byl jsem v bitvě, kde se hovořilo jedenácti různými jazyky. To nutně vede vaši pozornost k otázkám politického uspořádání.
Pro ekonomii jsem se víceméně rozhodl během válečné služby v Itálii. Skutečně polapen jsem ale byl až ve chvíli, kdy jsem si přečetl Mengerovy ‚Grundsätze‘, a shledal tu knihu fascinující, nesmírně uspokojivou. A vidíte, začal jsem pak sice studovat práva, abych se mohl věnovat ekonomii, ale úplně stejně jako ekonomie mě zajímala i psychologie. Nakonec jsem si musel z toho všeho, co mě zajímalo, něco vybrat. Ekonomie alespoň nabízela formální potvrzení v podobě akademického titulu, zatímco v psychologii člověk nedostal nic. A protože navíc nenabízela žádné vyhlídky na zaměstnání, rozhodl jsem se pro ekonomii.“
(F.A. von Hayek, Autobiografické rozhovory, kap. Vídeň – New York – Vídeň)
Během svého studia ve Vídni vstřebával ekonomické učení Friedricha von Wiesera, Carla Mengera, Eugena Böhma-Bawerka a zejména pak Ludwiga von Misese. A právě von Mises udělal na von Hayeka obrovský dojem. Mises byl prvním v Hayekově profesním životě, kdo mu ukázal, jak jsou nebezpečné socialistické a kolektivistické ideje. Zejména po přečtení Misesova díla „Gemeinschaft (kolektivní hospodářství). Po ukončení studia v roce 1921 nastoupil Hayek na několik let do vídeňského institutu „vypořádání předválečných dluhů mezi národy“, který vedl právě Mises. Bylo to právě v letech velké rakouské a německé inflace, která měla negativní dopady na celé tehdejší hospodářství. Podle Hayeka byl Mises téměř jediný člověk v celém Rakousku, kdo znal mechanismy a léčbu této inflace. Následně to Hayek popsal takto:
„Rakouská inflace začala téměř bezprostředně po válce. V říjnu 1921 jsem ve svém prvním zaměstnání u Misese dostával plat 5000 starých korun měsíčně. V následujícím měsíci jsem musel dostávat třikrát tolik, abych z platu mohl vyžít. A v červenci příštího roku už z toho byl jeden milion měsíčně…“
„…Když přišla německá inflace, věděli jsme o ní všechno. Mises byl jediný, kdo nám vysvětlil její mechanismus – Mises byl velký odborník na monetární ekonomii. V té době to byl takřka výhradně expert na monetární teorii. Jeho kniha o socialismu tehdy ještě nebyla napsaná. Vyšel tenkrát pouze jeho první esej o kalkulaci. A jednu dobu, jak jsem se náhodou soukromě dozvěděl, jen pro vaší informaci, měl Mises v zásuvce veškeré materiály, které by mu umožnily stát se každým okamžikem ministrem financí, k čemuž měl být podle svých očekávání vyzván, aby stabilizoval měnu. Nikdy ho k tomu ale nevyzvali…“
(F.A. von Hayek, Autobiografické rozhovory, kap. Vídeň – New York – Vídeň)
Největší zajímavostí Hayekova období právě v tomto vídeňském institutu je to, že prostřednictvím Misese načerpal zkušenosti, které ho zdobily celý život. Tyto zkušenosti se převážně týkaly monetární teorie, inflace a socialistických myšlenek. V březnu 1923 podnikl Hayek svou první cestu do Spojených států, kde pracoval pro profesora Jenkse z Newyorské univerzity několik měsíců. Právě tento člověk Hayekovi pomohl získat stipendium na této univerzitě a ještě několik měsíců strávil Hayek na této univerzitě studiem ekonomie. V roce 1924 se Hayek vrátil do Rakouska, obohacen poznatky o nových technikách statistické analýzy ekonomických časových řad. V roce 1925 se stal doktorem politických věd na vídeňské univerzitě. A v roce 1927 založil společně s Misesem rakouský institut pro výzkum hospodářství. Od roku 1929 Hayek působil na London School of Economics v Londýně, kde se setkával s celou řadou významných ekonomů. Například uvedeme jména jako Lionel Robbins, John Hicks a především Hayekův ideový odpůrce John Maynard Keynes. Se kterým Hayek podstoupil mnoho odborných sporů ohledně celosvětové hospodářské krize, přesto Keynese řadil mezi své nejlepší přátele.
Krátce po druhé světové válce (1947) Hayek založil s dalšími ekonomy „Mont Pelerin Society“, jednu z klíčových liberálních světových společností, která sdružovala několik stovek významných a liberálně orientovaných osobností. Během svého pobytu v Londýně vydal Hayek svá nejvýznamnější odborná díla: Teorie peněz a obchodního cyklu (1929), Cena a výroba (1931) a Čistá teorie kapitálu (1941). V roce 1944 vyšel Hayekův bestseller Cesta do otroctví. Tato kniha se stala varováním nejen pro anglické socialisty, ve které označuje veškeré socialistické ideje jako škodlivé pro demokratickou a kapitalistickou společnost. Touto knihou se stává Hayek na několik příštích let jednou z nejslavnějších osobností v Anglii a USA. Mezi svými vědeckými kolegy však ztrácí mnoho příznivců. Vytýkáno mu je hlavně příliš populární a politické podání této knihy, díky které získal obrovské množství skalních příznivců i odpůrců.
V roce 1949 vychází Hayekův „Individualismus a ekonomický řád“. V roce následujícím se stěhuje Hayek do USA a začíná působit na univerzitě v Chicagu. Tady vydává svou „Kontrarevoluci ve vědě“ (1952) a pověstnou „Ústavu svobody“ (1960).
Po zhruba dvanáctiletém působení v USA (1950–1962) odchází Hayek zpět do Evropy. Nabídnuto mu bylo místo na univerzitě ve Freiburgu. Zde, až na malé výjimky, zůstává až do konce svého aktivního života. V roce 1974 získává Friedrich August von Hayek Nobelovu cenu za ekonomii, kterou bylo oceněno jeho celoživotní dílo. V roce 1992 v 93 letech ve Freiburgu umírá.
Krátce se zastavím u Hayekovy stěžejní práce, tedy u Cesty do otroctví. Jak jsem uvedl výše, Hayek touto prací varoval socialisty před takzvanou „cestou do otroctví“. Proč viděl socialistické (kolektivistické) systémy takto, si popíšeme na základních aspektech této práce. V první části, tedy v kapitole nazvané „Opuštěná cesta“ se Hayek zabývá jednak totalitními režimy v dvacátých a třicátých letech minulého století, tedy převážně režimy Ruska, Německa a Itálie. Šlo mu o to, že i tyto režimy musíme vnímat jako produkty myšlenkového vývoje. Pokud by kterékoliv hnutí nemělo myšlenkově intelektuální základnu v podobě předcházejících myslitelů, nemělo by žádnou šanci na realizaci svých cílů. Tedy rozhodně nemohlo jít o pouhou iracionální revoltu. O socialistických kořenech nacismu Hayek hovoří v poslední kapitole této knihy. Hayek dokonce v této souvislosti dospěl k přesvědčení, že marxismus vedl k nacismu a fašismu, neboť tito vůdcové začínali jako socialisté a nástup pravicového extremismu byl reakcí na deziluzi ruského bolševismu z pohledu slibů o větší svobodě a rovností. A to právě v době krvavých hrůz ruské občanské války a stalinského teroru v třicátých letech minulého století. V části nazvané „Individualismus a kolektivismus“ se říká:
„plánování si přejí všichni ti, kteří chtějí výrobu pro zisk nahradit výrobou pro užitek. Taková organizace staví vládu do situace, že je nucena utlačovat a tyranizovat. A naopak díky konkurenci můžeme vykazovat ekonomickou aktivitu bez donucovací autority, aby mohla konkurence fungovat, potřebuje promyšlený právní rámec.“
V části „Plánování a demokracie“ Hayek analyticky srovnává demokratické systémy a kolektivistické systémy. Všechny kolektivní systémy mají jedno společné, vždy jde o účelové organizace společné pracovní kapacity určené k dosažení určitého společenského cíle. Dále samozřejmě tyto systémy vykazují neschopnost uznat autonomní sféry, kde cíle jednotlivce platí za nejvyšší společenský cíl. Závěrem této části můžeme dodat, že štěstí člověka nemůže být vyjádřeno jediným cílem, nýbrž hierarchií cílů. A co se týče demokracie, správně řekl Lord Acton o svobodě, že to není prostředek k dosažení vyššího politického cíle, ale politický cíl sám. Demokracie je v podstatě prostředek k zachování individuální svobody a vnitřního míru, tedy k zachování ekonomické aktivity, zatímco plánování vede k diktatuře. V části „Ekonomické řízení a totalitarismus“ ukazuje Hayek destruktivní podstatu centrálního plánování. Hillaire Belloc tvrdí, že řízení tvorby bohatství je řízením samotného lidského života, protože v ekonomických situacích máme volnost se rozhodovat. Plánování znamená, že ekonomický problém má řešit společenství místo jednotlivce. Znamená to, že v tomto systému jsou jednotlivci zbaveni svobody řešit své ekonomické problémy. A z toho vyplývá, že autorita ovládající celý ekonomický systém bude neomezeným monopolistou. Hillaire Belloc pronesl ještě jeden výrok, který podle mne plně vystihuje tento výklad. Řekl, že znárodnění bohatství je znárodnění myšlení, neboť vlastnictví jednotlivce je produktem jeho myšlení a dále soukromé vlastnictví je podle mne zárukou zachování individuální svobody.
Tedy v krátkosti jsem chtěl ukázat jednu z Hayekových klíčových prací jako je „Cesta do otroctví“. Další takovou klíčovou prací byla „Osudná domýšlivost – omyly socialismu“ zaměřena na stejnou podstatu, tedy ukázat celkově socialismus jako souhrn omylů. Opět uvedu některé podstatné rysy této knihy. Nesporně zajímavé na této knize, je to, že ukazuje spontánní řád jak kapitalismu historicky. Tedy od prvních etap lidské civilizace. Což je podle mého zajímavé a poučné zároveň. Úvod této knihy je nazván „Je socialismus omylem“? Z pohledu původu a předpokladů srovnává Hayek společnost buržoazně-demokratickou a socialistickou těmito slovy:
„Udržujeme-li spontánně vzniklé morální tradice, jež jsou základem řádu tržního konkurence. Dostáváme a shromažďujeme více znalostí a větší bohatství, než by bylo možno získat a využít v centrálně řízené ekonomice. Požadavky socialismu nevyplývají z morálně odvozených tradic, jež utvářela rozšířený řád. Jde jim o vyvrácení této tradice pomocí racionálně vyprojektovaného morálního systému, jejíž přitažlivost závisí na instinktivní přitažlivosti slibovaných výsledků. Spor mezi tržním řádem a socialismem není ničím jiným než otázkou přežití. Kdybychom šli cestou socialistické morálky, byla by většina současného lidstva zničena.“
Chtěl tedy říci, že nekonečné spontánní požadavky lidí byly příčinou dnešního kapitalistického systému a hlavně téma v podstatě trvalého růstu v takové společnosti je to, co direktivní ekonomika nikdy nemůže nabídnout.
V části nazvané „Původ svobody, vlastnictví a spravedlnosti“ je vidět, že potřeby lidí či civilizací spolupracovat navzájem za účelem obchodu byly běžné již ve starém Řecku a Římě a že již staří Řekové si individuální svobodu logicky neuměli představit bez odděleného (soukromého) vlastnictví. Uvedu krátký citát z této části:
„Právě řecko-římský svět byl světem soukromého vlastnictví. Starověcí Řekové byli prvními lidmi, kteří chápali soukromé vlastnictví jako jeho neodlučitelnost od svobody jednotlivce. Pokud je oddělené vlastnictví jádrem morálky každé rozvinuté civilizace. Tvůrci ústavy na starověké Krétě považovali za dané, že svoboda je nejvyšším státním dobrem a proto zařídili, aby majetek patřil výslovně těm, kteří jej nabývají. Protože v otroctví všechno patří vládcům a nikoli ovládaným. Je podstatné, že dřívější rozvoj odděleného vlastnictví je nepostradatelný pro vývoj obchodu. Římané dali světu model soukromého práva založeného na pojetí odděleného vlastnictví. Úpadek a zánik tohoto řádu byl výsledkem nahrazení centrální správou.“
A dále mějme na paměti, že původní rozmach kapitalismu nebyl příkladem mocných vlád. Rozvíjel se v Anglii, Holandsku, v renesančních italských státech a v jižním Německu. Tedy základy položila ochrana soukromého vlastnictví a ne její vládní usměrňování.
V části s názvem „Mezi instinktem a rozumem“ skutečně Hayek poukázal na to, že spontánní lidský řád je výsledkem uctívání tradic a morálky místo inteligence a rozumu. Uvedu krátkou ukázku:
„Instinkty člověka se neutvořily v dnešních podmínkách z populačního hlediska, ale již před Aristotelem byly plně vyvinuty. Geneticky děděné instinkty pomáhaly utvářet spolupráci členů tlupy, jež nutně vymezena součinností lidí. Tito primitivní lidé se řídili společně sdílenými cíli. Starší příslušníci skupin při své delší zkušenosti měli značnou autoritu, ale činnost členů přiváděly do souladu společné cíle a představy. Divoch není osamocen a jeho instinkty se týkají přežití kolektivu. Válka všech proti všem je výmysl. Náš neobyčejný řád a existence lidstva vznikl na pravidlech lidského chování (která se vztahují k oddělenému vlastnictví, poctivost, smlouva, směna, obchod, zisk, soukromí), jež se postupně vyvinula. Lidstvo dospělo k civilizaci tím, že rozvíjelo a učilo se dodržovat pravidla.“
A dále vysvětluje fungování konkurence jako dodržování naučených pravidel chování místo fyzické síly:
„Mylně lidé rozumí tržnímu principu, domnívají se, že spolupráce je lepší než konkurence. Spolupráce předpokládá velkou míru shody ohledně cílů i metod uplatňovaných při jejich uskutečňování. Konkurence je metodou objevování propojena s dalším vývojem, aby člověk reagoval na nové situace. Svoji výkonnost nezvyšujeme dohodou, ale další konkurencí. Aby konkurence byla prospěšná, nelze se spoléhat na fyzickou sílu, ale dodržovat pravidla. Myšlení není strůjcem, ale produktem kulturní evoluce. Člověk se nerodí moudrý, rozumný a dobrý, musí se učit, aby se takovým stal. Naši morálku nevytváří náš intelekt.“
Stručným představením této knihy jsem chtěl ukázat, že kapitalismus je výsledkem spontánního vývoje lidských cílů a potřeb v rámci jejich spolupráce od naprostých počátků lidské civilizace. A naopak všechny kolektivistické systémy včetně socialismu jsou racionalistické koncepty ovšem naprosto mylné jak ukázaly dějiny.
Minimálně stejně rozsáhlý je Hayekův přínos v oblasti monetární politiky a inflace. V monetárním smyslu vidí historii jako dlouhý příběh inflací způsobený vládou. Od dob římské říše po sedmnácté století, kdy se začaly poprvé objevovat papírové peníze ve větším měřítku, je historie ražby nepřetržitým znehodnocováním a postupným snižováním obsahu drahých kovů z mincí a odpovídajícího zvyšování cen všech komodit. Tito tvůrci argumentovali tím, že přivodili dlouhé období ekonomického rozvoje. Ovšem vývoj na konci tohoto období prokázal, že ceny v Anglii a ve Spojených státech byly na stejné úrovni jako dvě století předtím. Pak přišel takzvaný „Zlatý standard“. Šlo přibližně o dvě století (možná delší čas) relativní stability, kdy se rozvinula průmyslová společnost i přes periodické krize. Ve dvacátých letech minulého století vlády pochopily, že se pouze jedná o metodu řízení množství peněz, která je reálným faktorem ovlivňování hodnoty peněz. V tomto období si pouze několik předních mocností dokázalo zajistit jistou měnovou stabilitu, kterou přeneslo do svých koloniálních říší. Hayekův návod je originální v tom, že uvažoval o možnosti „soukromých peněz“, které v podobě soukromého podnikání emise peněz zajistí dlouhodobě stabilní prostředek směny. To se však ještě v žádné zemi nepodařilo realizovat.
Závěrem chci říci, že Hayek byl kromě liberálního myslitele také schopný vizionář. A to rozhodně platí jak otázky hrozby kolektivistických systémů, tak na půdě monetární politiky. Pokud se kterákoliv země rozhodla jít cestou socialismu, dopadla přesně tak, jak Hayek předpověděl. Příkladů je mnoho: Sovětský svaz, komunistické Československo, Kuba, KLDR, ale částečně také Velká Británie a Švédsko v sedmdesátých letech minulého století.
Autor: Pavel Rybák
Komentáře čtenářů
Tento článek zatím nikdo nekomentoval